Psaný právní řád srozumitelný gramotnému občanstvu a jištěný ozbrojenou mocí státu patří mezi nejcennější dědictví antického Říma. Souhrn římského práva od Lex duodecim tabularum z 5. století před Kristem po Corpus iuris civilis ze 6. století po Kristu je hlavním zdrojem staletého vývoje evropské právní kultury. Od právního řádu očekáváme jasný popis mezí, v nichž stát uplatňuje svou donucovací pravomoc, dovolených způsobů, jimiž tak činí a záruk, že tyto meze a způsoby nebudou překračovány. Tím je ustanovena předvídatelnost chování státu, která občanům jednotlivcům umožňuje rozumně plánovat své životy a rozvrhovat si v čase vlastní iniciativu a tvůrčí síly. Lze tedy bez rozpaků učinit závěr, že správně vybudovaný právní systém je nutným předpokladem úspěšného rozvoje společnosti.

Ústava České republiky ve svém prvním článku a v jeho prvém odstavci deklaruje, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Míra, v jaké si tyto skutečnosti v každodenním životě uvědomujeme, pak jistě odpovídá míře, do jaké je náš ústavní pořádek organicky srostlý s reálným životem společnosti. 

Taktéž preambule Ústavy se hlásí k „duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody„, a referuje o našem státu jako o vlasti rovnoprávných a svobodných občanů. Jenom se skutečným a plným vědomím nedotknutelnosti lidské důstojnosti, rovnoprávnosti a svobody občanů, která není podrobována pokusům o jejich revizi, lze hovořit o tématech ústavnosti, státnosti a všech dalších z nich vyvěrajících. 

Jak ovšem rozeznat správně postavený právní řád od defektního? Předpokladem je, aby zákonodárcem byl domácí suverén, ať už je to zákonodárný sbor, nebo jiný orgán státu, jenž v první řadě dbá zájmů své země a jejího obyvatelstva, buduje právní systém uvážlivě a po malých krůčcích, v souladu se zásadou organického růstu a s respektem k domácí právní tradici, obyčejům a zvyklostem. Být suverénem znamená realizovat nadřazenost vlastního práva nad cizími právními normami na vlastním území. Tento fenomén je dnes znakem velmoci. Stejně jako v antice platilo pro Římana jen římské právo, ať se nacházel kdekoliv v tehdejším světě, dnes se této výsadě těší jen občané globálních velmocí. Situace České republiky jako aktuálního člena Evropské unie je dále specifická v tom, že v rámci našeho členství v této organizaci jsme dobrovolně předali podstatnou část práv a kompetencí na tuto nadnárodní úroveň. 

Mít stát ještě automaticky neznamená mít státnost. Ta se projevuje schopností vládnout samostatně na území vymezeném státními hranicemi. Jde přitom o skutečnost odlišnou od instituce státu. Stát může být ve svých základních funkcích – ať už v oblasti moci zákonodárné, výkonné či soudní – omezen tím, že v nich podléhá cizí moci a potud mu kvalita státnosti schází. Státnost je proto plně přítomna jen ve svrchovaném státě, který není podřízen žádné vyšší vládní autoritě, je subjektem mezinárodního práva a může vstupovat dle vlastního rozhodnutí do vztahů s jinými státy. 

Státnost je z principu hodnotovou kategorií. Označuje politickou, právní a kulturní hodnotu vzniklou historicky jako souhrn působení státní moci, symbolů a zvyklostí s ní spojených. V nich se vyjadřuje svébytnost konkrétního státu a jeho národa. Jedná se tedy o neopakovatelný historický fenomén, do něhož se promítají jak nahodilé dějinné okolnosti, tak i nutná (přirozená) struktura společenského bytí.

Opačnou variantou je situace, kdy zákonodárcem je jen zdánlivý suverén, který se ve všem podstatném podřizuje mocným zahraničním silám a zájmům. V takovém případě bývá první obětí předvídatelnost prostředí, čímž mizí to nejcennější, co má právní řád poskytovat. Projevuje se to navenek symptomy, které z naší dnešní reality důvěrně známe. Jednak je to hypertrofie práva. Množství norem a předpisů roste tak závratným tempem, že občan na jejich znalost raději rezignuje. Pohybuje se pak vlastním životem jako slepec po paměti s využitím svých předchozích zkušeností. Dále je to překotnost změn, permanentní „legislativní smršť“, kdy novela stíhá novelu, takže i pro právníka je leckdy obtížné dobrat se toho, co vlastně platí. Nakonec je to rovněž soustavné úsilí o redefinici institucí, které jsou dlouhodobě ustálené, živoucí, a jejichž nové či jiné vymezení společnost jako celek vůbec k ničemu nepotřebuje.

V rámci vlastní ústavnosti, ochrany státnosti nebo zcela základních hodnot pak kromě témat suverenity a svrchovanosti vyvstávají otázky k tzv. juristokracii, k limitům zastupitelské demokracie a nadčasového řízení státu, a to i v mezinárodním prostředí. Navíc, postmoderní svět klade často překážky tradičním demokratickým způsobům řízení státu a jeho rozvoji na základě tradičních hodnot. Ve světě protichůdných zájmů, tendencí globalismu, paneuropeanismu či univerzalismu je poměrně snadné zapomenout na naši Ústavu, Listinu základních práv a svobod a další ústavní zákony, ba co více, zapomenout i na hodnoty, ze kterých tyto nejvyšší zákony vyvěrají, a bez kterých by byly pouze bezduchými samoúčelnými pravidly. 

PŘÍKLAD PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Příkladem úsilí o správně vybudovaný právní řád nám může být první Československá republika. Začala recepcí rakouského právního systému, tedy úplnou právní kontinuitou, neboť si „muži 28. října„ byli dobře vědomi, že jde o kvalitní právní soustavu, která v posledním půlstoletí před první světovou válkou umožnila českému národu zcela mimořádný rozvoj. Následně byly přijaty normy, jež měly založit a trvale zabezpečit státní suverenitu. Ústava ČSR se v únoru 1920 přijímala společně s volebními zákony, s jazykovým zákonem a se zákonem o župním zřízení.[1] Na tomto základním souboru se usnesli reprezentanti suveréna, tedy národa československého, kteří na základě předválečných mandátů vytvořili revoluční Národní shromáždění. Pětice českých stran doplněná slovenským klubem měla jasno v tom, že na formulaci Ústavy a trojice připojených zákonů nesmějí mít žádný vliv zástupci četných národnostních menšin, zejména českých Němců, kterým byl vstup do parlamentního života umožněn až posléze, totiž prvními volbami v květnu 1920. Zároveň měla jasno v tom, že Ústava je dovršením převratu z roku 1918, a proto by i s uvedenou trojicí zákonů měla být přijata dohodou všech, nikoliv momentální většinou proti menšině, která by ji tak nemusela vzít za svou a mohla si pohrávat s myšlenkou na její budoucí rekodifikaci. Obnášelo to sice bolestné kompromisy, leč podařilo se – socialisté se museli smířit s tím, že odluka církve od státu nebude, národní demokraté museli překousnout měkčí verzi jazykového zákona a lidovci zase župní zřízení. 

Přes všechno výše uvedené obnažily únorové dny roku 1920 také jeden neblahý rys politického myšlení, který v pozdější desetiletích prokázal schopnost naši politiku zcela pohltit, a sice bezvýhradnou loajalitu k velmocenskému hegemonovi té doby. V ostrém střetu o formulaci jazykového zákona neuspěli národní demokraté se zakotvením češtiny, resp. slovenštiny jako „státního jazyka„ (což vycházelo z rakouské právní tradice, v níž měla němčina postavení státního jazyka vedle dalších „zemských jazyků„), a museli se smířit se zcela novým pojmem „oficiální jazyk„. Ministr zahraničí Edvard Beneš postavil svou obhajobu tohoto novotvaru na souzvuku s jazykem saintgermainské mírové smlouvy, jež v obecné rovině požadovala ochranu řečí menšin vůči oficiálnímu jazyku. Ferdinand Peroutka to ve svém Budování státu velmi přesně ironizuje: „Dohoda (vítězné mocnosti) mohla být spokojena s národem, který k ní zachovával tak uctivou loajalitu a kterému záleželo na tom, aby ve všem zachoval souvislost s mírovou smlouvou, založivší jeho samostatnost. Vedoucí ideou československé politiky skutečně bylo tehdy opřít se ve všem všudy o Dohodu, tuto jedinou současnou záruku nového evropského pořádku, a věrně s ní sdílet zlé i dobré.“[2] Tehdy stejně jako mnohokrát později nám příslovečná loajalita až za hrob k ničemu nebyla, žádného vděku jsme se nedočkali. Už o pět let později na konferenci v Locarnu souhlasily mocnosti Dohody s formulací, že francouzská a belgická hranice s Německem jsou „státní hranicí„, zatímco československá a polská pouze a jenom „stávající hranicí„. Cesta k našemu mnichovskému ponížení v roce 1938 byla nastoupena.

VLIV TZV. EURONOVELY NA NAŠI STÁTNOST

Svrchovanost (suverenita) se tradičně chápe jako schopnost tzv. vestfálského státu uplatňovat státní moc na vymezeném území nad vymezeným okruhem obyvatelstva. Na suverenitu, ať již vnitřní, tedy jako na schopnost státu skrze svoje orgány řídit „svoje“ obyvatelstvo na vlastním území, či na suverenitu vnější jako schopnost při jakékoliv formě vlády odolávat nejrůznějším vnějším vlivům, lze přitom vždy nahlížet na pomyslné vertikále občan – stát oběma pomyslnými směry. Tedy, zda státnost vychází z občana, člověka, jednotlivce, nebo naopak, zda je státnost a schopnost státu být státem prerekvizitou schopnosti jednotlivce zachovávat si svoji individualitu. 

Stojí za to se ptát, v jakých mezích a intencích česká Ústava a ústavní zákony nekladou primát práva na vnitrostátní zájmy a nedávají přednost českému právu, a bohužel ani výhradu faktu, aby o českých zájmech bylo rozhodováno odsud. Tzv. euronovela Ústavy z 18. října 2001 (č. 395/2001 Sb.) tak měla zcela jistě za následek pomyslné otevření vrátek pro přímý vliv mezinárodního práva a institucí na český právní řád. Do Ústavy totiž vtělila hned několik změn, které suverenitu státu zásadně okleštily. 

Právě euronovelou získala Ústava nové znění článku 10, resp. 10a a 10b, které mají za následek především:

– Přednost mezinárodních smluv před vnitrostátním právem (do doby tzv. euronovely se tato přednost vztahovala pouze na mezinárodní smlouvy o základních právech a lidských svobodách, ve snaze vždy korigovat primát lidských práv i při vnitrostátních pokusech o jejich odstranění);

– Možnost přenosu pravomocí na mezinárodní organizace či instituce.

I když existují korektivy, kterými lze uplatnit určitá omezení těchto přenosů a předností mezinárodního práva (zejména čl. 9 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná), nebo soudní praxi Ústavního soudu v nálezu Cukerné kvóty[3] je třeba uznat, že tímto okamžikem získala suverenita našeho státu ve smyslu schopnosti rozhodovat o svých záležitostech na vlastním území vnitřní právní vadu. Od té doby lze totiž přenos pravomocí pouze brzdit – zpětný chod je mnohem složitější. V situaci, kdy mezinárodní smlouvy hrají prim a kdy dochází k výše uvedenému přenosu pravomocí na mezinárodní organizace a instituce, nezbývá než takové smlouvy postupně rozvazovat, případně si pravomoci brát zpět. 

Dnešní stav nadřazenosti komunitárního práva Evropské unie právu vnitrostátnímu v praxi znamená, že národní stát má jen omezenou, zbytkovou suverenitu. Pouze velmi úzkému okruhu lidí je však známo, že doktrína nadřazenosti komunitárního práva nevyplývá přímo z primárního práva EU, tedy ze souboru zakládacích a navazujících smluv, ale z judikátu Soudního dvora Evropských společenství ve věci Costa versus ENEL(6/64). Také proto jsme mohli nedávno zaznamenat polský pokus prohlásit nadřazenost domácího ústavního pořádku rozhodnutím tamějšího ústavního soudu.

SVRCHOVANOST JDE OD JEDNOTLIVCE, NE NAOPAK

Mám za to, že na výše popsané pomyslné vertikále občan – stát je třeba vždy začít od jednotlivce. Jedině občan, který si je vědom svých práv, a který se o ně bere, je ve spojení se stejně smýšlejícími občany schopen utvářet suverénní stát. Zjednodušeně řečeno: suverénní občané tvoří suverénní stát, ne naopak.

Ústava ve svém článku 2 odst. 1 stanovuje, že je to právě lid, kdo je zdrojem veškeré státní moci. V moderním pojetí demokracie jistě nejsou kladeny překážky funkcionálně smysluplnému a logickému pojetí zastupitelské demokracie. Funkcionální smysluplnost nicméně bledne až se zcela vytrácí, čím více je kladeno nejrůznějších administrativních či jiných praktických mezičlánků právě mezi lid a zákon. Lze s úspěchem tvrdit, že lid, který se nechá řídit „cizím“ zákonem a právem, není svrchovaným, a takový lid nemůže s úspěchem tvořit svrchovaný stát. 

JAKÁ PRÁVA MÁ SVRCHOVANÝ JEDNOTLIVEC, A JAK SE CHOVÁ SVRCHOVANÝ STÁT?

Autoři Ústavy ČR přistupovali k tvorbě ústavních zákonů s vědomím toho, že společnost se mění, názory stárnou, i preference se mění – přesto jsou hodnoty, které nelze označit jinak než jako základní, a které mají trvanlivost přesahující nejen volební období, ale i generace. Ne nadarmo v sobě taktéž Ústava ČR obsahuje cosi, co ústavní právníci označují jako „klauzuli věčnosti„ – tj. článek 9 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ 

Při každém nápadu na odstranění, praktické zjednodušení, nebo omezení základních práv s ohledem na jakoukoliv mimořádnou situaci, je třeba si podle mého názoru uvědomit, že Ústava ČR a Listina základních práv a svobod nejsou právními předpisy s nejvyšší normativní silou jen tak pro nic za nic. 

Velmi kriticky hodnotím probíhající erozi základních lidských práv v České republice, což je zjevně existující a naléhavý společenský problém. Nejedná se v žádném případě o projev nedůvěry ve schopnost demokracie samostatně se bránit nebo o projev nějaké momentální hysterie. V souladu s preambulí Ústavy je však třeba být „pamětliv trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány.“

Enumerovaná základní práva totiž nemají být a nejsou pouhými proklamacemi. Navíc se ukazuje, že zdánlivě nejméně konkrétní práva jsou v dlouhodobém kontextu ta nejdůležitější. Teprve v situaci, kdy si jednotlivec tato základní práva uvědomuje, může se o ně brát. Stát, ve kterém se jednotlivec o svá základní práva zasazuje, pak může být přirozeně svrchovaným státem. 

O ústavních zákonech hovoříme jako právních předpisech nejvyšší právní síly (přičemž za nimi následují zákony běžné a podzákonné normy jako jsou vyhlášky a nařízení, které jsou právními předpisy nižší právní síly). I když v zákoně nenalezneme žádná explicitní kolizní pravidla, platí, že „lex superior derogat legi inferiori„ – tedy, že právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou v právním předpise s nižší právní silou. 

Je správné, že změna ústavních zákonů je složitější než běžná legislativa, jejich změna vyžaduje přísnější proceduru – schválení oběma komorami parlamentu kvalifikovanou většinou bez nutnosti souhlasu prezidenta a s možností změny opět jedině ústavním zákonem. Tento proces má zajišťovat, že změny ústavních zákonů jsou důkladně promyšlené a mají širokou podporu politické reprezentace, což odráží jejich významnou roli našem právním řádu. 

PROBLEMATIKA MIMOŘÁDNÝCH STAVŮ – DOVNITŘ I NAVENEK

Mám za to, že výklad základních lidských práv (popsaných v Listině) a Ústava ČR jsou kvalitní a promyšlené, a je třeba je donekonečna připomínat a vštěpovat jednotlivcům i pomyslnému svědomí státu. Čím více je stát schopen tato pravidla uvádět do života, tím je svrchovanější. 

Ne nadarmo platí poučka, že pokud dovolujeme vládě (přesněji státnímu aparátu, establishmentu) porušovat zákony během mimořádné situace, vláda si napříště vytvoří podle potřeby takovou mimořádnou situaci, která ji porušovat zákony snadno umožní. 

Demokracii v jejím moderním pojetí začala společnost brát jako samozřejmost a vůbec si nepřipouští rizika doby, v níž se přestane soustřeďovat na její udržení. Jinými slovy, teoretickým konceptem demokracie (jak jej zaručuje česká Ústava), jsme si začali být natolik jistí, že si vůbec nepřipouštíme, že by mohlo docházet k její dlouhodobé a nevratné erozi. 

Přestože jsou základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, jistě to neznamená, že jsou neomezitelné v mimořádných a zásadně ohrožujících situacích. Přesto ale platí, že meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem a musí platit stejně pro všechny případy, které splňují dané, vždy totožné podmínky. Dále platí, že při užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřena jejich podstata a smysl a konečně, že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. 

V poslední době se setkáváme se snahami označit nějaký stav za natolik mimořádný, že musí jít zmíněná základní pravidla, práva a svobody garantovaná ústavním právem na okamžik stranou, a to s příslibem, že po opadnutí mimořádného stavu budou natolik elastická, že opět nabudou své původní podoby. Tak tomu ovšem z podstaty věci být nemůže, čehož si autoři Listiny byli jistě vědomi – jinak by článek 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byl pouze jakousi argumentační ozdobou právního řádu. Výše uvedené pak nabývá na významu v situaci, kdy důvody pro mimořádné stavy jsou okolnostmi vnějšími, majícími původ inherentně jinde než v České republice.

PRIMÁT SVOBODY A ROVNOSTI V DŮSTOJNOSTI I V PRÁVECH

Článek 1 Listiny základních práv a svobod stanoví: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ A to ve shodě se Všeobecnou deklarací lidských práv, která totéž označuje za nejvyšší hodnotu. Proto je třeba zvláště kriticky hledět na jakékoliv pokusy o odstraňování či tzv. moderní (zpravidla zužující) výklad jednotlivých základních práv. Zejména viditelné je to v oblasti snah o omezování svobody projevu, nebo svobody rozhodovat o svém zdravotním stavu či nedotknutelnosti vlastní osoby. 

Na základě Listiny nikdo nemůže někomu zadat či postoupit nebo poskytnout jako zástavu svá práva. Přitom tzv. mimořádné stavy to de facto dělají. Například pokud by mimořádná opatření v oblasti zdravotnictví požadovala podstoupení zdravotního zákroku a podmiňovala tím buďto využití nějaké služby, případně pokud by docházelo ze strany veřejné moci k nějaké formě dehumanizace či dehonestace některých skupin obyvatel, pak nelze hovořit o svobodě a rovnosti v důstojnosti a právech.

Je vhodné zdůraznit, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. 

Z mého pohledu je třeba hledět vysoce kriticky na jakékoliv nenápadné pokusy o odstraňování, dekonstrukci či revizi základních práv, byť by mohly být vedeny dobrými úmysly, o čemž ale ve většině případů pochybuji. Opakovaně dochází ke třídění názorů na majoritní a okrajové, a to s odůvodněním, že tyto názory mohou do budoucna tvořit příkopy mezi jednotlivými skupinami společnosti, přesto, že to zákon prostě zakazuje. Hovořím zde o ostrakizaci a dehonestaci minoritních názorových proudů, ať už obecně ústy veřejných činitelů, nebo umlčováním konkrétních názorových oponentů bez racionální diskuse. Listina explicitně stanoví, že stát se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na jedno náboženské vyznání. Základní práva jsou pak zaručena bez ohledu na světonázor. 

Proto je nepřijatelné, aby se někdo stal občanem druhé kategorie, pokud například:

– chce rozhodovat o vlastním těle a o tom, jaký zdravotní zákrok podstoupí sám
a bez nátlaku (kdy podle článku 7 Listiny je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena);

– chce smýšlet či smýšlí jinak v rámci svobod myšlení, svědomí či náboženského vyznání, které mu zaručuje článek 15 Listiny;

– chce chránit své soukromí a osobní údaje, jak mu je garantuje článek 10 Listiny;

– chce projevovat svůj svobodný názor slovem, písmem či jakkoliv jinak podle článku 17 Listiny.

Je též nepřijatelné, aby základní práva byla redukována. Kupříkladu tak, že svoboda slova se má projevovat pouze tím, že pro její výkon nebude občan zjednodušeně řečeno zatčen. Podstata svobody projevu má mít bezesporu vyšší míru ochrany, než jen redukci na existenci pomyslných „speakers corners„, jak je známe z londýnského Hyde Parku. 

ZÁKLADNÍ PRÁVA A SOUKROMÉ SUBJEKTY

S jistou mírou nadsázky lze říci, že koncepty základních práv fungují na jakémsi „anti-etatistickém“ principu – stanovují oblasti, do kterých je státu zakazováno zasahovat, nebo oblasti, ve kterých musí stát něco zaručovat, garantovat, či oblasti, ve kterých musí dbát svobodných rozhodnutí jednotlivce. Jde o akty směřující převážně ke státu (veřejné moci). 

Veřejná moc je však pouze jedním z aktérů. Příkladem budiž svoboda projevu v době internetu, sociálních sítí, shromažďování osobních údajů a zdánlivě nekonečných zásahů do soukromí v podobě monitoringu spotřebitelského chování či jiného ovlivnění základních práv působením ze strany soukromých subjektů s významnou tržní silou. Tyto subjekty totiž na první pohled základní práva nikomu negarantují. 

Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. února 2007 však konstatuje, že tím, kdo nese povinnosti ze základních práv plynoucí není jen veřejná moc, ale i subjekty soukromého práva. Příkladně soukromé subjekty nejsou navzájem apriori povinny si dávat prostor k využívání svobody projevu – pokud by si v tom však přímo bránily, zjevně dochází k zásahu do základního práva na svobodu projevu. Pokud se majoritní společenská diskuse přesune na soukromoprávní sociální sítě, pak jen stěží pluralitu názorů a svobodu projevu může garantovat stát – pokud současně soukromoprávní subjekty nebudou vedeny právě k nutnosti respektovat základní práva. Zde se ukazuje důležitost schopnosti soudů a veřejné moci stanovit soukromým subjektům podmínky funkcionality jejich zasahování do práv občanů. Například ačkoliv Facebook vznikl údajně jako nástroj svobodné komunikace s přáteli, dnes se zabývá primárně sběrem a prodejem dat o svých uživatelích, marketingovým cílením na ně a sofistikovanými způsoby omezování svévolně vybraných názorových skupin. Do této skupiny otázek patří i právo být offline, tj. nemít účet na sociálních sítích. Takové účty často zneužívají například velcí zaměstnavatelé, když chtějí mít jednoduše dostupné informace o svých zaměstnancích, ostrakizujíce přitom ty, kteří takové účty nemají. 

Podobně je to s právem na platbu hotovostí. Nejde jen o to mít volbu, zda chceme být před bankami a úřady oblečení, nebo nazí čili zda platíme hotově, či bezkontaktně. Samotná existence hotovosti prospívá i těm, kdo dostatečně silně necítí potřebu chránit své soukromí a platí zpravidla bezhotovostně. Všichni jsme totiž dosud reálnými vlastníky hodnoty, kterou peníze představují. Okamžikem zrušení hotovosti a přechodu na virtuální měnu by ovšem všichni klesli do role pouhých uživatelů, jejichž dispoziční práva k hodnotě v penězích by mohla být kdykoliv omezena. Fyzická existence hotovosti a možnost jejího držení v domácím trezoru brání například tomu, aby se peníze uměle znehodnocovaly nad rámec inflace záporným úročením a tímto způsobem se stimulovala spotřeba domácností. 

Pouhá akceptace státem však nestačí. Většina bezhotovostních transakcí i vlastní vklad a výběr hotovosti se realizují skrze soukromé bankovní domy. Proto by stát měl zajistit, aby občan nemusel obětovat veškeré své finanční soukromí bankám, jen protože má zároveň zbytkovou alternativu v omezeném rozsahu platit hotově, nebo své sociální soukromí sociálním sítím, chce-li je užívat, jen protože má alternativu chodit a diskutovat venku. Stát totiž nemůže rezignovat na svoji povinnost být garantem rovnosti jen proto, že se mnozí o svá práva neberou – nelze tedy říci, „ostatní svým soukromím platí – musí tedy každý.“

ZÁVĚR

Být suverénním není samozřejmostí národního státu, ale jeho těžce vybojovaným postavením. Globalizace je objektivní proces, který však nemusí mít jen podobu multikulturalismu, která se navíc ukázala cestou do slepé uličky. Historicky platilo, že každý stát hrál určitou roli v celosvětovém dění, podobně jako jednotlivé orgány hrají svou jedinečnou roli v lidském těle. A to může platit i nadále. V tomto konceptu jsou národní státy pevnou součástí světa. Změna globálního politického uspořádání světa otevírá pomyslné „okno změn„ a bude záležet na každém státu, jak tuto příležitost využije či promarní. 

Přirozenou snahou suverénního státu je vrátit sám sobě pravomoc rozhodovat svrchovaně na svém území v zájmu svých obyvatel. A svým občanům garantovat nejen jejich práva, ale být též jejich záštitou vůči (často nadnárodním) soukromým subjektům a cizím státním entitám. 

Základní ústavní normy, včetně základních práv a svobod, zachycují totiž samotnou podstatu svobodné společnosti založené na respektu ke svobodě jednotlivce a jeho důstojnosti. Kdo má respekt ke svobodě jednotlivce a důvěru v jeho schopnost rozhodovat si o svých záležitostech, může s úspěchem směřovat ke změnám, které zajistí našemu státu kýženou plnohodnotnou státnost. Stejně jako jednotlivec musí dbát o svá práva a požadovat svobody od státu, musí stát žádat a dbát svých práv na poli mezinárodním.

Denisa Sudolská

Tento článek byl publikován exkluzivně pro Společnost pro Svatováclavská studia: https://www.ssszs.cz/denisa-sudolska/.

---

[1] Župní zřízení mělo sjednotit systém státní správy a územního členění státu v historických českých zemích a v bývalých Horních Uhrách (Slovensko a Podkarpatská Rus). Účinnosti však zákon nabyl jen na Slovensku a pouze nakrátko. V roce 1927 bylo obnoveno zemské zřízení s tím, že Morava byla sjednocena se Slezskem.

[2] Ferdinand Peroutka, Budování státu III, Lidové noviny 1991, s. 999.

[3] Pl. ÚS 50/04, Nález ÚS ze dne 08.03.2006: „Delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů může trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány ES vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Přitom platí, že k ochraně ústavnosti je povolán Ústavní soud (čl. 83 Ústavy). Podstatné náležitosti demokratického právního státu, ty podle čl. 9 odst. 2 Ústavy leží dokonce i mimo dispozice samotného ústavodárce.“

Další články