Sepsáno exkluzivně pro Společnost pro Svatováclavská studia

Poslední dva roky života s pandemií viru covid-19 nám ukázaly, že státy se pod záštitou „mimořádného stavu“ nebojí mimořádnými prostředky limitovat takřka všechny oblasti veřejného a společenského života v zájmu většího dobra.

V rámci tohoto sborníku se autorka tohoto článku zamýšlí nad tím, jak předcházet tomu, aby se z mimořádných mechanismů stávaly mechanismy řádné, a jak relativně málo stačí k tomu, aby tomu tak bylo i do budoucna.

Na úvod je vhodné uvést, že tento článek není prostou kritikou určitého způsobu boje s pandemií covid-19, jako spíše kritickým zamyšlením nad limity omezování čehokoliv v důsledku vzniku jakékoliv pandemie, změn klimatu a jiných potencionálních „mimořádných stavů“ a kritikou snahy vytvářet nepřiměřený tlak na sociální chování obyvatelstva.

Zdravotní stav člověka, případně zdravotní stav obyvatelstva platí za objektivně měřitelnou veličinu, která je dána komplexní charakteristikou. Od zdravotního stavu jednotlivce pak logicky je, a vždy byl odvozen zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin, tedy veřejné zdraví – jak ostatně přisvědčuje taktéž ust. § 2 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.

Zdravotní stav jednotlivce, resp. zdravotní stav obyvatelstva je pak ze strany státu přímo či nepřímo ovlivňován celou řadou právně-politických instrumentů – od kontroly kvality pitné vody, přes organizaci zotavovacích a ozdravných pobytů pro děti, až po stanovení povinnosti podstupování některých zdravotnických úkonů – typicky očkování proti nemocem uvedených ve vyhlášce č. 537/2006 b., Vyhláška o očkování proti infekčním nemocem.

Všechny tyto právně-politické instrumenty by však vždy měly být vedeny za jediným cílem – totiž za objektivní a měřitelnou veličinou veřejného zdraví, a měly by být činěny pouze nástroji prokazatelně způsobilými ochrany objektivně měřitelné veličiny dosáhnout. Oproti tomu zcela nežádoucím se jeví, aby zdravotní stav byl subjektivně posuzovanou veličinou, a aby nesoulad subjektivního posouzení jednotlivce s určitým způsobem nastavenou metrikou mohl představovat limity pro sociální chování jednotlivce či obyvatelstva, tím spíše, za situace, kdy taková metrika je připravena s otazníky.

Jakkoliv se jeví na podzim roku 2022 velice přiléhavým vztáhnout problematiku politizace zdravotního stavu k problematice boje se šířením onemocnění covid-19, autorka tohoto článku míní „podívat se širším objektivem“ na problematiku politizace tématu zdravotního stavu. Česká právní úprava poskytuje státu celou řadu zákonných instrumentů (pro doby „řádné“), jakým způsobem více či méně účinně natlačit osoby do zodpovědného zdravotního chování, kdy jde o instrumenty všeobecně známé. Jde o instrumenty restriktivní, ale i instrumenty pozitivně motivující.

Dále nabízí český právní řád taktéž instrumenty mimořádné, ale polemika nad tím, kdy z instrumentů mimořádných začínají být četností svého užití ve své podstatě instrumenty řádné – a ospravedlňující vyšší intenzitu zásahu do základních práv vydala na samostatný článek.

Avizované instrumenty si dovoluji rozdělit do tří kategorií, podle toho, jakou vnímáme, že mají společenskou přijatelnost.

Kategorie první – pohodlné předcházení zřejmého zla:

Zvyšování cen tabákových výrobků a fotografická prezentace následků kouření na těchto výrobcích. Zvyšování spotřební daně na alkohol. Snaha o lepší přístup k preventivní medicíně v oblasti mamografie. Hrazená pravidelná urologická preventivní vyšetření. Jen namátkou vybírám mechanismy, na kterých společnost vcelku snadno najde shodu. Tuto shodu nachází společnost na základě relativní důvěry ve vědecké poznání, a na základě podvědomého domnění, že vidí svět, jaký skutečně je. Jakýkoliv politicko-právní nátlak nebo propagace těchto mechanismů nepředstavuje zásadnější zásah do základních lidských práv a svobod.

Kategorie druhá – limitace, která tak nějak nevadí, nebo jsme si na ní zvykli:

Povinné očkování dětí hexavakcínou (tedy základní očkování) v termínech stanovených vyhláškou o očkování proti infekčním nemocem. Izolace osob šířících salmonelózu, nebo omezení sexuálních aktivit osob šířících syndrom získané imunodeficience, včetně nosičství viru HIV. Mechanismy, kterými lze omezit participaci na relativně zásadních lidských činnostech, jako je dokonce i povinná školní docházka, nebo aktivní sexuální život, resp. nechráněný pohlavní styk. Zásah do základních lidských práv a svobod je zde ospravedlněn objektivní ochranou veřejného zdraví v okamžiku, kdy neexistuje mírnější řešení.

Kategorie třetí – podmíněný přístup ke všemu:

(Snad stále ještě) hypotetické podmínění přístupu k elementárním službám, školství, restauračním zařízením, přístupu na úřady na základě aktuálního zdravotního stavu, na základě podstoupení specifického zdravotnického úkonu. Ačkoliv jsme byli recentně svědky toho, že absence příznaků onemocnění covid-19, nebo očkování proti tomuto onemocnění bylo takovou podmínkou, autorka tohoto článku se zcela záměrně vyhýbá bližší specifikaci takové podmínky – tento článek není prostou kritikou určitého způsobu boje s covid-19, jako spíše kritickým zamyšlením nad limity omezování čehokoliv z důvodu snahy tlaku na sociální chování.

Dělení jednotlivých politickosprávních instrumentů nátlaku na sociální chování jednotlivce do těchto tří kategorií je spravedlivě podmíněno individuálními postoji jednotlivce, avšak je zřejmé, že bazální dělení do těchto kategorií je dáno intenzitou zásahu do práv a povinností jednotlivce.

Otázka, kterou se nabízí si položit je tedy – „Co změnit, aby politický tlak na zdravotní stav jednotlivce, a tedy i jeho sociální chování byl vždy zaručeně ospravedlnitelný?“ Odpověď se jeví vcelku jednoznačnou – depolitizovat taková témata, nebo alespoň vrátit základní respekt k právům, do kterých může takový politický tlak zasahovat.

Ochrana veřejného zdraví skrz individuální odpovědnost či dokonce omezení jednotlivce by neměla být ze své podstaty tématem rozdělujícím, ale postaveným na objektivně přezkoumatelných metrikách, dostatečné úrovni vědeckého bádání a posouzení, a východiskem čehož by měla být pluralitní společenská diskuse.

Důležitým se jeví uvědomit si fakt, že omezení celé řady práv, které vnímáme sice jako samozřejmost (návštěva restaurace, či kadeřnictví), nemá přímý zákonný korektiv na ústavní rovině, na rozdíl od omezení základních práv a svobod, pro které jako korektiv slouží čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a článek 4 odst. 4 tamtéž.

V okamžiku, kdy je jakékoliv, ať již základní, či jiné právo podmíněno podstoupením jakéhokoliv zdravotního zákroku na základě politického tlaku, dostává se „kondicionalizace“ tohoto práva do přímého rozporu s jiným základním právem, totiž základním lidským právem zaručeným článkem 7 Listiny základních práv a svobod – nedotknutelností osoby. Takové omezení základního práva pak musí bez dalšího být přesně odůvodněné, vědecky podložené, a činěné s vědomím toho, že může být mnohdy zcela nevratné.

Každý politický tlak na omezení jakéhokoliv práva by měl tedy důsledně dbát jednak důsledného odůvodnění zásahu do práva jednotlivce ve prospěch společnosti (veřejného zdraví), ale zároveň nést důkladně  na paměti základní právo jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby, a svobodu jeho rozhodování o vlastním zdraví.

Nedotknutelnost osoby, která je garantována Listinou základních práv a svobod, jakožto předpisem s nadústavním charakterem má svoji oporu však i v dalších pramenech nadzákonné právní síly, totiž v mezinárodních smlouvách. Příkladem budiž Úmluva o lidských právech a biomedicíně z roku 1997, kterou Česká republika ratifikovala již v roce 2001.

Úmluva o lidských právech a biomedicíně ve čl. 5 podmiňuje jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví svobodným a informovaným souhlasem. Pouze souhlas činěný bez jakéhokoliv vnějšího nátlakového faktoru může být souhlasem svobodným. Jen těžko si lze představit, že podstoupení zákroku, které by podmiňoval přístup k běžným statkům a službám, a ipso facto by nepodstoupení takového zákroku osoby nepodstoupivší z přístupu k takovým statkům diskvalifikovalo, by bylo činěno vždy se svobodným souhlasem.

Svobodnost souhlasu se zákrokem zároveň není radno vnímat pouze v místě a čase zákroku, tedy kupř. v dané ordinaci, ale v kontextu širším, kdy přehnaný politický tlak úplnou svobodnost souhlasu efektivně vylučuje. Jedním dechem však dodávám, že čistě z hlediska medicínského práva je vykládána svobodnost souhlasu spíš úžeji.

Má-li se tedy autorka zamyslet nad tím, jak snížit politický tlak na chování jedince v oblasti péče o vlastní zdraví, z pohledu právníka se domnívám, že současná právní úprava již takové korektivy obsahuje. Zásadní je však, aby si osoby, které činí autoritativní rozhodnutí o chování jednotlivce v oblasti péče o vlastní zdraví uvědomili, že svobodný a informovaný souhlas je absolutní conditio sine qua non.

Politický establishment však v posledních letech podléhá určitému pocitu, který filozofie vnímání pojmenovává jako tzv. „naivní realismus“. Termín naivní realismus vytvořený sociálním psychologem Lee Rossem a jeho kolegy již v devadesátých letech minulého století popisuje sociální psychologie jako lidskou tendenci věřit, že vidíme svět kolem nás objektivně, a že lidé, kteří s námi nesouhlasí, musí být neinformovaní, iracionální, nebo předpojatí. Tento způsob nahlížení na řešení politických témat je nebezpečný en général, ale tím spíše v oblasti zdravotnictví, avšak o to více jej zažíváme, a zřejmě zažívat budeme.

Naivní realismus a důvěra v jednu pravdu se jeví být o to nebezpečnější, pakliže je prosazována skrze restriktivní opatření jakéhokoliv druhu, tím spíše skrze restrikce základních lidských činností, nebo jejich podmiňování splnění pomíjivých kritérií zdravotního stavu, za současné absence svobodného a informovaného souhlasu. Zdravotní stav není apriori „zakázaným“ kritériem rozlišování (diskriminace) ve smyslu Listiny, či antidiskriminačního zákona, o to je však nebezpečnější s ním nakládat, jako kdyby jeho využití pro rozdělování skupin osob nemohlo být zpochybnitelné.

Nic totiž nebrání tomu, aby určitý zdravotnický diskurs byl podporován ze strany politiků nediskriminačními motivačními prostředky a taková politizace zdravotního stavu je snad i žádoucí.

Závěr

Omezit kouření na veřejnosti, snížit úhrady z veřejného pojištění na nemoci způsobené nezdravým životním stylem, či naopak slevami na zdravotním pojištění motivovat ke zdravému životnímu stylu – proč ne?

Čemu je však třeba důsledně oponovat je absolutní upírání určitých práv osobám, které si z jakéhokoliv právem nezapovězeného důvodu dovolují svůj zdravotní stav řešit takříkajíc po vlastní ose, nebo si jen dovolují nepodrobit se relativně čerstvě vymyšlenému zdravotnickému zákroku.

Společenská a politická poptávka po svobodném rozhodování u většiny obyvatelstva vyprchala a do budoucna můžeme očekávat její vymizení. U těch, kteří svobodu rozhodování o sobě samém mají zájem i nadále držet, by však měl stát navždy takovou skutečnost alespoň respektovat.

Stát ale neodpovídá za poskytnutí společenských statků jenom těm, kdo souhlasí s jeho, byť třeba toho času „naivně realistickým“ pohledem na svět. Stát je odpovědný taktéž za alespoň neupírání společenských statků těm, kdo s ním zrovna nesouhlasí.

Sborník obsahující tento článek bude dostupný na: https://www.ssszs.cz/