Komparace české právní úpravy odškodňování újmy způsobené očkováním proti onemocnění COVID-19 s právní úpravou evropských zemí

Dne 27. 12. 2020 bylo na území České republiky zahájeno očkování proti onemocnění COVID-19. Vývoj a schválení vakcín proti onemocnění COVID-19 proběhl mnohem rychleji, než je u jiných vakcín zvykem. I v důsledku této skutečnosti bylo nabíledni, že očkování těmito vakcínami bude u očkovaných způsobovat nežádoucí účinky, kdy některé byly očekávány již před jejich uvedením na trh a prvotním použitím, jiné byly doplňovány postupem času v důsledku poznatků z praxe.[1]

Skutečnosti, že vakcíny budou působit u některých očkovaných osob újmu na zdraví, si byl vědom i zákonodárce, který k zákonu č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené očkováním, přijal pár dní před prvním očkováním, konkrétně dne 23. 12. 2020, zákon č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění COVID-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterým se zavázal odškodňovat újmu způsobenou očkováním proti COVID-19. Tímto zákonem a přiměřeně zákonem č. 116/2020 Sb. se osoby očkované proti COVID-19 mohou domáhat nároku na náhradu újmy, která jim v důsledku očkování vznikla.

Dosavadní výklad zákona č. 569/2020 Sb., který zaujaly jednak obecné soudyČeské republiky, jednak samotné Ministerstvo zdravotnictví, stanoví, že k náhradě újmy způsobené očkováním proti COVID-19 je stát povinen pouze za předpokladu, že u očkovaného došlo k vzniku tzv. kvalifikované újmě v podobě zvlášť závažného ublížení na zdraví. Tento v právním řádu ČR nedefinovaný právní pojem si vykládají tak, že „osoba poškozená musí buď zemřít, či být ve stavu, kdy je smrt vysoce pravděpodobná“[2], a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu[3], který je ovšem dle našeho názoru pro tyto případy nepřiléhavý, a to vzhledem k tomu, že se tento týká odškodňování sekundárních obětí a pojem zvlášť závažného ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 občanského zákoníku nelze generalizovat a současně dle našeho názoru zákon č. 569/2020 Sb. zvlášť závažné ublížení na zdraví pro přiznání odškodění po očkování proti onemocnění COVID-19 vůbec nevyžaduje.

Vyžadovaní takřka nepřekonatelné podmínky zvlášť závažného ublížení na zdraví pro dosažení nároku na náhrady újmy podle zákona č. 569/2020 Sb. se i v komparaci s cizozemskými právnímu úpravami jeví jako zjevně nespravedlivě. Česká právní úprava totiž, dle výkladu dosud zaujatého obecnými soudy a Ministerstvem zdravotnictví v podstatě říká, že nárok na náhradu za poškození zdraví má jen ten, kdo již žádné zdraví fakticky nemá.

Kvalifikovaná újma v podobě zvlášť závažného ublížení na zdraví, jak je vyžadována dle české právní úpravy je i při srovnání se zahraniční právní úpravou naprosto ojedinělá, nespravedlivá a nehumánní, neboť osoby poškozené jí za života jen stěží dosáhnou (případně jí dosáhnou ve chvíli, kdy těmto primárním obětem pekuniární náhrada nepomůže – sekundárním obětem ji pak Ministerstvo zdravotnictví odmítá přiznat[4]).

Kvalifikovaná újma zakomponována v zahraničí právní úpravě je pro osoby poškozené kvalifikována přívětivěji a transparentněji a tyto tak mají pravděpodobnost, že dosáhnou na náhradu újmy za svého života mnohonásobně vyšší. Z rozsáhlé studie britské univerzity v Oxfordu, na kterou se v plném rozsahu odkazujeme[5], vyplývá, že drtivá většina evropských zemí stanovila podmínku kvalifikované újmy transparentněji, přívětivěji a především spravedlivěji, a to dokonce z řad těch zemí, které nejsou součástí Úmluvy o biomedicíně a na něž se požadavek spravedlivé náhrady zakomponovaný v čl. 24 Úmluvy (přímo) nevztahuje (např. sousední Německo či Rakousko) a nemají tak žádnou (přímou) povinnost se jí řídit (na rozdíl od České republiky, která je Úmluva jakožto mezinárodní smlouva součástí ústavního pořádku podle čl. 10 Ústavy ČR).

Nejen severské státy jako Norsko, Finsko, Dánsko či Island, ale též Pobaltské republiky Estonsko, Litva, Lotyšsko nebo s námi sousedící Polsko, pokud už požadavek na vznik kvalifikované újmy pro vznik nároku na náhradu újmy vyžadují, tuto podmínku stanovuji zcela transparentním, předvídatelným a realisticky dosažitelným způsobem.

Kupříkladu Estonsko definuje kvalifikovanou újmu tak, že „osoba utrpěla vážné zranění trvající nejméně dobu čtyř měsíců“[6], Finsko pak jako „poškození tělesných funkcí nejméně po dobu 30 po sobě jdoucích dnů“[7]. Za kvalitní legislativní činnost lze ocenit Švýcarsko, které odškodňuje nejen povinné očkování, ale také očkování doporučené státními orgány. Pro vznik nároku na odškodnění je nutné, aby újma po povinném nebo úředně doporučeném očkování způsobila újmu na zdraví, tj. kratší nebo delší dobu trvající poruchu zdraví spojenou s finanční ztrátou, přičemž újma způsobená očkováním nezahrnuje drobné vedlejší účinky (např. zarudnutí, otok nebo zatvrdnutí v místě vpichu, bolest hlavy, svalů, horečka), které vyvolávají náklady v případě léčení léky nebo lékařského vyšetření.[8]

S námi sousedící státy poté váží kvalifikovanou újmu na „hospitalizaci trvající nejméně dobu 14 dnů, nebo výskyt anafylaktického šoku vyžadujícího pozorování v nemocnici nebo hospitalizaci bez ohledu na délku zde strávenou“ (Polsko)[9], „následek v podobě smrti, invalidity či vážného poškození zdraví, které se vztahuje na netrvalé úrazy způsobující nepříznivé zdravotní následky/pracovní neschopnosti, které trvají déle než 24 dní“ (Rakousko)[10] či „poškození zdraví v důsledku očkování, jejichž stupeň přesahuje běžnou postvakcinační reakci“ (Německo)[11].

Z předestřených definic kvalifikované újmy v zahraniční právní úpravě lze dojít k názoru, že v porovnání s těmito právními úpravami je požadavek kvalifikované újmy v podobě zvlášť závažného ublížení na zdraví vyžadovaný českými soudy a Ministerstvem zdravotnictví netransparentní, nehumánní a nespravedlivý a jako takový zcela nesouladný s právem na ochranu zdraví, Listinou základních práv a svobod a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně stanovujícím, že: „Osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.“[12]

Pro dokreslení celé situace je nutno poukázat na skutečnost, k dnešnímu dni nebyl i přes více než 120 řádných žádostí o náhradu újmy způsobené očkováním proti onemocnění COVID-19 adresovaných Ministerstvu zdravotnictví, a přes 7 soudních řízení, odškodněn nikdo.[13]

Závěrem uvádíme, že jedno ze soudních řízení ve věci nároku na náhradu újmy způsobené očkováním je v současné době ve fázi dovolacího řízení a bude v následujících měsících předmětem posuzování u Nejvyššího soudu České republiky, kdy jím vydané rozhodnutí bude mít zcela zásadní dopad nejen na budoucí mechanismus odškodňování újmy způsobené očkováním v České republice, ale též na důvěru občanů v Českou republiku jakožto právní stát.

Tým AK Sudolská s.r.o.

[1] https://www.sukl.cz/podezreni-na-nezadouci-ucinky-po-vakcinach-proti-covid-19.

[2] https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-kdo-ma-narok-na-odskodneni-za-ockovani-proti-covidu-jen-clovek-na-prahu-smrti-245622.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 25 Cdo 4210/2018-72, ze dne 27. 6. 2019.

[4] https://www.novinky.cz/clanek/domaci-firmy-chteji-za-covid-po-statu-15-miliard-lide-se-hlasi-i-o-odskodne-za-ockovani-40380598

[5] https://www.law.ox.ac.uk/no-fault-compensation-schemes-covid-19-vaccines, srov. https://cms.law/en/int/expert-guides/cms-expert-guide-to-adverse-effects-of-drugs-and-vaccines/.

[6] https://www.riigiteataja.ee/akt/129042022001.

[7] https://finlex.fi/en/laki/kaannokset/1974/19740412.

[8] https://www.fedlex.admin.ch/eli/cc/2015/297/it

[9] https://www.gov.pl/web/rpp/kto-moze-ubiegac-sie-o-swiadczenie.

[10] https://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=10010356.

[11] https://www.gesetze-im-internet.de/ifsg/index.html.