Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. února 2024 po více než dvou letech poprvé konstatoval nezákonnost postupu poskytovatelů internetového připojení, kteří v únoru roku 2022 zablokovali několik desítek internetových stránek, které byly ze strany státu označeny za tzv. „dezinformační weby“.

Operátor dle názoru Městského soudu v Praze odpovídá provozovateli webu za škodu, kterou mu způsobil nezákonnou blokací jeho webu. Předmětem tohoto řízení je takříkajíc „soukromoprávní“ otázka věci, ve které se řeší odpovědnost za škodu, která byla způsobena provozovatelům jednotlivých webů tím, že byly v důsledku postupu konkrétních subjektů blokovány, a nedostupné pro své uživatele. V tomto řízení naopak není řešena zákonnost postupu státu.

V roce 2022 nastala zcela nestandardní situace, kdy soukromoprávní subjekty na základě výzvy státu blokovaly konkrétně vymezený obsah na internetu. V rámci situace tedy vznikla mimo jiné otázka toho, zda vláda prostřednictvím operátorů mohla porušit zákaz cenzury stanovený článkem 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a zda operátoři případně odpovídají za škodu způsobenou tímto postupem.

Rozhodnutím Městského soudu v Praze je pro tuto chvíli odstraněn vysoce alarmující stav, kdy za četné porušení právních předpisů z února roku 2022 v otázce blokace tzv. „dezinformačních webů“ fakticky nikdo nenesl odpovědnost.

Blokace webu jako zřejmé porušení evropského práva

Naše advokátní kancelář zastupuje jednoho z provozovatelů internetových stránek, který byl dotčen výše naznačeným postupem některých mobilních operátorů, když ti technicky ve svých sítích znemožnili přístup k jeho webovým stránkám. Klient se v první řadě domáhal „odblokování“ svého webu, a následně též náhrady škody způsobené nezákonnou blokací – provozování jakéhokoliv (legálního) webu je přitom zcela jistě projevem práva na podnikání, které je v České republice chráněno před zásahy třetích stran.

V poměrech internetového prostředí je v tomto ohledu mimo jiné klíčové Nařízení Evropského parlamentu 2015/2120, tzv. nařízení o síťové neutralitě,[1] (dále jen „Nařízení“) které jednak bezpochyby dopadá na projednávanou situaci, a který především ve svém článku 3 stanoví povinnosti operátorů (poskytovatelů služeb přístupu k internetu) k zajištění přístupu k otevřenému internetu. Mimo jiné stanoví, že: Poskytovatelé služeb přístupu k internetu nesmějí provádět opatření řízení provozu, která jdou nad rámec opatření stanovených v druhém pododstavci, a zejména nesmějí blokovat, zpomalovat, měnit, omezovat, narušovat, zhoršovat nebo diskriminovat konkrétní obsah, aplikace nebo služby nebo jejich konkrétní kategorie.“ Z tohoto zákazu existují celkem tři výjimky, kterými jsou – zajištění dodržení právních předpisů, zachování integrity a bezpečnosti sítě a zabránění přetížení sítě.

Jinými slovy zde v rovině přímo závazného evropského práva existuje explicitní zákaz nečinit to, co v roce 2022 učinili v České republice jednotliví operátoři.

Zatímco soud prvního stupně shledal, že k porušení Nařízení o síťové neutralitě nedošlo, Městský soud v Praze rozhodl tak, že blokace ze strany jednotlivých operátorů do žádné výjimky nespadá, a že blokace ze strany operátora je tak v rozporu s přímo závazným právním předpisem Evropské unie.

Jednotliví operátoři, bez ohledu na existenci právně nezávazné výzvy státu, si s ohledem na své postavení měli dle názoru Městského soudu v Praze samostatně vyhodnotit svoji vázanost právním rámcem (zejména nařízením o síťové neutralitě), a naopak právní nezávaznost doporučení NCKO. Městský soud akcentoval, že operátoři jsou zpravila nadnárodními společnostmi, které disponují odborně vzdělaným personálem a právníky, kteří měli vyhodnotit, že svým jednáním poruší Nařízení o síťové neutralitě, a že výzva státu nezakládá možnost operátora domáhat se kterékoliv výjimky.

Přitom považoval Městský soud v Praze za podstatné, že i kdyby operátor jednal v důvěře v opodstatněnost žádosti státu z hlediska obecných veřejných poměrů, nezabavuje se tím odpovědnosti za porušení závazného právního předpisu upravujícího postup při jeho činnosti.

Ze strany naší advokátní kanceláře bylo namítáno mimo jiné i to, že postup operátorů byl zcela netransparentní, neboť veřejnost se teprve postupně, zpravidla díky práci investigativních novinářů, dozvídala, k čemu vlastně konkrétně došlo, a kdo činil konkrétní kroky k blokaci obsahu na internetu. Stranou nemohlo být ponecháno ani to, že český právní řád nezná pojem „dezinformace“, a je tedy zcela nepřijatelné, aby někomu bylo zasaženo do majetkových práv na základě něčeho, co zákon nezná.

Věc se nyní vrací k soudu prvního stupně, který bude dále rozhodovat o výši náhrady škody způsobené nezákonnou blokací.

Usnesení vlády a výzva NCKO

Pro kontext dodáváme, že blokace webů ze strany operátorů, či správců české domény .cz, byla činěna pravděpodobně v reakci na usnesení Vlády České republiky č. 127 ze dne 25. února 2022 (dostupné zde)a na něj navazující výzvu Národního centra kybernetických operací z téhož dne (dostupné zde), přičemž ve druhém jmenovaném dokumentu byly uvedeny konkrétní weby určené k blokaci. Právní povahou obou těchto dokumentů se již soudy dříve zabývaly.

V této kauze již padla celá řada rozhodnutí Městského soudu, Nejvyššího správního soudu, a v jednom případě též dokonce soudu Ústavního, kdy se všechna tato rozhodnutí zjednodušeně řečeno věnovala zákonnosti postupu státu v rámci tzv. zásahových žalob podávaných dle ustanovení § 82 soudního řádu správního.[2] Zjednodušeně řečeno všechna dosavadní rozhodnutí konstatovala, že šlo vždy pouze o doporučení, a nikoliv o právně závazný akt.

V rámci řízení před správními soudy byla přezkoumávána především závaznost a právní povaha výzvy Národního centra kybernetických operací, a její dopady do právních sfér osob soukromého práva.

Z rozhodnutí jednotlivých správních soudů přitom vyplývá, že ty považují výše uvedenou výzvu NCKO především za doporučení, nikoliv za normativní rozhodnutí státu. Nejvyšší správní soud kupříkladu v rozsudku 7 As 22/2023-41 ze dne 9. 8. 2023 uvedl ve vztahu k výzvě NCKO, že: „V souzené věci označený zásah nenese vůči subjektům soukromého práva žádnou pohrůžku sankce; schází mu pak zejména i jeden ze základních atributů práva – vynutitelnost. Soud si je vědom skutečnosti, že ve veřejném prostoru zaznělo doporučení (instrukce/žádost) soukromým subjektům o určitý druh jednání, jehož následky stěžovatelé tvrdí, že pociťují. Nejde však o vynutitelné jednání ze strany orgánů veřejné moci, ale spíše o nezávaznou politickou proklamaci doporučujícího charakteru.“

Tento názor byl potvrzen i v řadě dalších rozhodnutí správních soudů, např. v rozsudku NSS č.j. 5 As 230/2022-69 ze dne 9. prosince 2022, nebo již dříve v rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. zn. 14 A 39/2022-14 ze dne 24. června 2022, kdy ten doslova uvedl, že: „V daném případě bylo čistě na vůli správce domény CZ.NIC a na mobilních operátorech, zda „prosbu“ orgánů veřejné moci vyslyší či nikoli. Tomu ostatně odpovídá text onoho doporučení, který je soudu znám z úřední činnosti, v němž Národní centrum kybernetických operací nikterak nepřikazuje adresátům přípisu provedení určitých úkonů, nýbrž je pouze obecně informuje o nastalé situaci a žádá je o provedení preventivních opatření.“

Jinými slovy konstantní správní judikatura referuje o právní nezávaznosti výzvy, a autonomii rozhodnutí operátorů, kteří byli právně nezávazně vyzvání k tomu aby blokovali konkrétní obsah na internetu, resp. jim takový krok byl doporučen nezávaznou politickou proklamací doporučujícího charakteru.

Závěr

Recentní usnesení Městského soudu v Praze po téměř přesně dvou letech od blokace webových stránek, která dle našeho názoru v českém právním prostředí nemá obdobu, odstraňuje zcela neuspokojivý stav, ve kterém se jevilo, že za nastalou situaci nikdo nenese právní odpovědnost – takový stav by byl v právním státě zcela nepřijatelný.

Z rozhodnutí Městského soudu v Praze plyne, že soukromoprávní odpovědnost za blokace webů nesou vůči provozovatelům těchto webů jednotliví poskytovatelé internetového připojení, kteří sami blokaci prováděli. Klíčovým přitom je, že ti nesprávně vyhodnotili charakter výzvy státu a svoji vázanost přímo závazným Nařízením o síťové neutralitě v jejím kontextu.

Na jednání mobilního operátora je třeba nahlížet velmi kriticky, jde o mimořádný exces vykazující znaky podobné cenzuře a provádějící kontrolu a znepřístupnění obsahu konkrétních webových stránek.

Senát odvolacího soudu se správně nezabýval o jaký typ webových stránek se jedná, za podstatné považoval nulovou existenci jakéhokoliv normativního právního aktu nebo rozhodnutí příslušného orgánu, které by jednání žalovaného ospravedlnilo.

Soud po dvou letech postavil na jisto, že ten, kdo blokoval, konal zcela nezákonně, v rozporu s Nařízením EP.

Tým AK Sudolská

---

[1] NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii

[2] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

Další články