Nejvyšší soud České republiky zveřejnil v uplynulý dnech rozsudek ve věci sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, ve kterém se zaměřuje na dosud rozporuplnou otázku týkající se neplatnosti lichevních smluv. V obecné rovině totiž v českém právu platí, že neplatnost je relativní, a tedy taková, ke které soud přihlédne jenom v případě, že to některá ze smluvních stran navrhne, nebo absolutní, a tedy taková, ke které soud přihlédne i bez příslušného návrhu smluvní strany.

V odborné literatuře přitom do dnešního dne nepanuje absolutní shoda na tom, zda jsou lichevní smlouvy neplatné právě relativně, nebo absolutně.

Za účinnosti předchozího občanského zákoníku, tedy zjednodušeně řečeno před rokem 2014, bylo dovozováno, že lichevní smlouvy, tedy takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné.

Ve specifikovaném rozsudku se Nejvyšší soud byl nucen vypořádat s otázkou, na kterou nebyla podle stávající právní úpravy v dosavadní rozhodovací praxi ani komentářové literatuře zcela jednoznačná odpověď, tedy zda k neplatnosti lichevní smlouvy má soud přihlížet i bez návrhu (tzn. jedná se o absolutní neplatnost právního jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku), nebo jen při vznesení námitky jedné ze stran smlouvy (tzn. relativní neplatnost právního jednání ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku), i za současné právní úpravy „nového“ občanského zákoníku.

Nejvyšší soud vycházel z recentního rozhodnutí vztahujícího se k porušení korektivu dobrých mravů, kde dovodil, že porušení dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Nejvyšším soudem zde bylo judikováno, že právní jednání se buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. Míra porušení dobrých mravů tedy není z pohledu Nejvyššího soudu rozhodná.

Ve shora specifikovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úprava lichvy podle § 1796 občanského zákoníku představuje typizaci (konkretizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku.  Důsledkem neplatnosti podle § 588 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy je absolutní neplatnost právního jednání. K obdobnému závěru je podle Nejvyššího soudu potřeba dospět i v případě lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, která je podle § 1796 občanského zákoníku neplatná. Takové jednání při uzavírání smlouvy tedy buď naplňuje znaky lichvy (příčí se dobrým mravům) a je absolutně neplatné, nebo nenaplňuje znaky lichvy (dobré mravy porušeny nejsou) a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. Jinými slovy, je-li něco lichvou, je to lichvou pro zjevný rozpor s dobrými mravy – otázkou je nicméně to, jakým způsobem se bude do budoucna soudní praxe stavět k otázce „zjevnosti“ rozporu, který bude potřeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým znakům lichvy.  Pro tuto chvíli bylo nicméně Nejvyšším soudem výslovně judikováno, že lichevní smlouva je vždy absolutně neplatná a soud k její neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

Takové rozhodnutí je bez dalšího pozitivní zprávou pro všechny „oběti“ lichvy, a zvyšuje úroveň soudní ochrany před právními jednáními (zejména smlouvami), které znaky lichvy naplňují.

Tým AK Sudolská