Očkování proti koronaviru je v historii prvním očkováním, ke kterému se přistupuje v tak krátké době od zahájení třetí fáze klinického hodnocení, v tak obrovském rozsahu a za použití vakcín fungujících na novém principu, který dosud při očkování lidí nikdy nebyl použit (genové mRNA vakcíny, virové vektorové vakcíny).

Etický kodex ČLK v paragrafu 2 odst. 17 praví: „Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta přímo nepoškozuje“. Tím opatrněji by se mělo přistupovat v případě, kdy jde pouze o preventivní očkování.

V medicíně platí zásada „primum non nocere“, tedy především neuškodit.

Dne 04.06.2021 byla spuštěna registrace k očkování pro osoby od 16 do 29 let. V této souvislosti vydalo Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „MZDR“) rovněž informace k očkování pro tuto věkovou skupiny.[1]

V dokumentu se mimo jiné píše: „Nezletilí zájemci o očkování, kteří jsou starší 16 let, nemusí k aplikaci očkování dorazit v doprovodu zákonného zástupce. Sám nezletilý zájemce může udělit informovaný souhlas s očkováním (výjimku tvoří pouze osoby se sníženým intelektem). Souhlas nemusí být písemný, očkovací místo si jeho písemnou formu ovšem může vyžádat.“

Podle § 95 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.

Očkování proti covid-19 rozhodně nelze považovat za obvyklou záležitost. Navíc nelze vyloučit, že může zanechat trvalé nebo závažné následky – proto jednoznačně platí, že nezletilý do 18. roku věku nemůže poskytnout souhlas s očkováním sám, bez zákonného zástupce.

Ustanovení § 52 odst. 6 písm. a) zákona č. 378/2007 Sb., zákon o léčivech, stanovuje, že „Na nezletilých osobách lze klinické hodnocení provádět pouze tehdy, pokud byl získán informovaný souhlas rodičů, popřípadě jiného zákonného zástupce; tento souhlas musí vyjadřovat předpokládanou vůli nezletilé osoby účastnit se klinického hodnocení, je-li to vzhledem k jejímu věku a popřípadě rozumovým schopnostem možné; lze jej kdykoli odvolat, aniž by tím byla nezletilé osobě způsobena újma“.

Též toto ustanovení potvrzuje, že s očkováním dětí musí zákonný zástupce souhlasit.

V současné době zaznívají tři  hlavní argumentačními důvody pro očkování dětí:

• kolektivní imunita
• ochrana zdraví dítěte
• vakcinace nahradí potřebu testování a vakcinované osoby mají menší nebo žádná omezení při cestování (dále bez omezení vstup na volnočasové aktivity, tábory, sportovní akce atd) .

Zde je na místě třeba připomenout, že na pacienta by neměl být vyvíjen nátlak jakéhokoli charakteru. Jakékoli přísliby bonusů a benefitů pro očkované jsou neetické.

V moderní lékařské etice se uplatňují čtyři hlavní principy:

• princip nonmaleficence(nepoškození pacienta),
• princip beneficience(konání dobra),
• princip autonomie(nezávislosti a individuální volby); a
• princip justice(spravedlnosti).

Princip beneficience  ve vztahu ke konkrétnímu pacientovi. Podle zprávy American Academy of Pediatrics and the Children’s Hospital Association byla v důsledku onemocnění covidem-19 hospitalizace indikována u 0,1 – 1,9 % dětských pacientů, úmrtí byla u dětských pacientů zaznamenána v 0 – 0,03 %.

Lze tedy konstatovat, že u dětí respirační onemocnění covid-19 v naprosté většině případů představuje jen lehké respirační onemocnění a očkování tedy bude indikováno jen u velmi malého počtu dětí s jinými závažnými zdravotními problémy.

V případě prosazované kolektivní imunity skrze očkování lze konstatovat, že pokud někdo utrpí újmu v důsledku očkování, které konkrétně pro něj nebylo indikováno, porušili jsme zásadu nonmaleficence. Princip nonmaleficence znamená poměřovat rizika spojená s vakcínou a současně přínos z aplikace vakcíny. A pokud  tedy hovoříme o ochraně zdraví dítěte, prozatím neexistují informace, které by potvrzovaly, že možná rizika onemocnění covid-19 vyváží rizika nežádoucích účinků vakcín.

Jako právní argument pro vakcinaci nezletilých bez souhlasu jejich zákonných zástupců může být použit výklad ustanovení § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách, které stanoví, „že zdravotní službu lze provést nezletilému na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku“. Toto ustanovení nelze vykládat izolovaně, vždy je třeba ho doplnit o podmínky dané v ustanovení § 95 a násl. občanského zákoníku, jež je v tomto případě tzv. „Lex specialis“ Jde navíc o ustanovení, které má zejména chránit nezletilého před provedením zákroku bez jeho souhlasu, byť se souhlasem zákonného zástupce. Proto toto ustanovení nelze aplikovat.

Na očkování je třeba pohlížet jako na úkon zdravotní služby, k němuž je v souladu se zákonem o zdravotních službách, občanským zákoníkem, Listinou základních práv a svobod, jakož i v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně třeba informovaný a svobodný souhlas očkovaného.

K poskytnutí jakékoli zdravotní služby, nikoli jen očkování, je tedy nutné, aby souhlas byl

• svobodný a
• informovaný

Dle § 34 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách je souhlas svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku.

Pokud by byl očkováním podmíněn přístup k řádnému vzdělávání, pak by se nemohlo jednat v žádném případě o souhlas svobodný, neboť dotyčná osoba by byla postavena před otázku, zda se vzdát Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na vzdělání nebo s poskytnutím zdravotního úkonu souhlasit.

Pokud se má jednat o „Informovaný souhlas“ musí  být osoba informována, zda a proč je pro ni očkování vhodné či rizikové. Dle §34 odst. 1 ve spojení s § 31 zákona o zdravotních službách takové informace může poskytnout pouze osoba znalá zdravotního stavu potenciálního příjemce zdravotního úkonu, tedy nikoli zaměstnanec očkovacího centra. Informovaný souhlas v pravém slova smyslu tak nemůže zájemce o očkování zpravidla dát bez porady se svým ošetřujícím lékařem.

Respektovat individualitu pacienta zdravotníkům ukládá jak zákon, tak i Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Proto je nejen vhodné, ale i nutné, aby informace, které pacient potřebuje k rozhodnutí, získal od osoby, která je s jeho zdravotním stavem dobře obeznámena (jeho lékař).

Na nedostatečnou informovanost je pohlíženo jako na poskytování péče non lege artis (zjednodušeně řečeno v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy), neboť pacientovi je odňata možnost volby. Nedostatečná informovanost může mít za následek neplatnost souhlasu a závažné důsledky odpovědnostní.

Ve smyslu ustanovení § 857 odst. 2 a § 858 občanského zákoníku mají rodiče právo i povinnost pečovat o zdraví svého dítěte. Očkování dítěte bez souhlasu zákonného zástupce tak představuje porušení těchto práv, proti němuž se rodiče mohou bránit ve smyslu ustanovení § 12 občanského zákoníku. Kdo do tohoto práva zasáhne, dopouští se porušení jedné ze základních zásad soukromého práva, a to zásady neminem laedere, označované také jako minimum mravnosti, přičemž ze strany rodičů může očekávat uplatnění práva na soudní ochranu.

Očkování dítěte provedené v rozporu se zákonem (tedy např. bez svobodného informovaného souhlasu rodiče) může v případě výskytu nežádoucích účinků naplnit i skutkovou podstatu některého z trestných činů, jako například ublížení na zdraví (§ 146 trestního zákoníku), ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 či 148 TZ) apod. přičemž spolu se zdravotníkem by mohl být odpovědný i poskytovatel zdravotních služeb.

Na závěr lze shrnout, že jen zákonný zástupce může dát svobodný a informovaný souhlas k aplikaci vakcíny u svého dítě ve fázi klinického hodnocení.

Chraňme práva svých dětí.

Tým AK Sudolská

[1]Dostupné na: https://koronavirus.mzcr.cz/wp-content/uploads/2021/06/Informace-o-o%C4%8Dkov%C3%A1n%C3%AD-nezletil%C3%BDch-16.pdf.