Ministerstvo zdravotnictví v tomto týdnu přijalo mimořádné opatření, kterým se zavádí takzvané pracovní karantény. Tento článek přináší právní analýzu této problematiky.

I.

 Právní podklad

 Podle bodu VI. odst. 1 mimořádného opatření, kterým byla pracovní karanténa zřízena, se tato vztahuje na poskytovatele zdravotních služeb nebo poskytovatele sociálních služeb. Pracovní karanténa se tak oproti prve nastíněným možnostem nedotýká příslušníků bezpečnostních sborů, hasičského záchranného sboru nebo zaměstnanců v dopravě. Předmětné mimořádné opatření bylo vydáno na základě zákona o ochraně veřejného zdraví a zákona o mimořádných opatření při epidemii onemocnění COVID-19.

Pokud poskytovatelé zdravotních nebo sociálních služeb zjistí, že v rámci jejich provozu je ohroženo řádné zajištění poskytování zdravotních nebo sociálních služeb pro míru nepřítomnosti zaměstnanců na pracovišti zejména z důvodu nemoci, izolace nebo karantény a jejího předpokladu a nemá-li jinou možnost, jak zajistit řádné poskytování jejich služeb jinak, mají povinnost informovat o této skutečnosti příslušnou Krajskou hygienickou stanici. Té mohou tito poskytovatelé navrhnout, aby v případě pozitivně testovaného zaměstnance na přítomnost viru Sars-CoV-2 za současné absence příznaků nemoci COVID-19, nebyla tomuto zaměstnanci nařízena karanténní opatření spočívající v zákazu výkonu jeho zaměstnání. Tento návrh mohou učinit i v případě zaměstnanců, kteří měli rizikový kontakt. Jinými slovy, příslušná krajská hygienická stanice může na návrh poskytovatele zdravotních nebo sociálních služeb umožnit, aby pozitivně testovaný zaměstnanec, který nemá příznaky nemoci COVID-19, nebo zaměstnanec, který měl rizikový kontakt, pokračoval ve výkonu své práce.

Pokud krajská hygienická stanice umožní další výkon práce výše popsanému zaměstnanci, bude tento muset dodržovat několik opatření. První sadu opatření je pozitivně testovaný bezpříznakový zaměstnanec povinen dodržovat 10 dní od pozitivního testu. Patří sem povinnost vykonávat práci s respirátorem třídy FFP2 a tento respirátor po 4 hodinách vyměnit, odpočívat a stravovat se na pracovišti v místnosti bez přítomnosti jiné osoby a konečně zákaz účasti na pracovních poradách a obdobných pracovnách setkání či veřejných a soukromých hromadných akcí.

Druhou sadou opatření je pak zaměstnanec povinen dodržovat po dobu 5 dnů od pozitivního testu nebo rizikového kontaktu. V rámci těchto opatření je zaměstnanec povinen omezit pohyb na pracovišti na nezbytně nutnou míru a má pracovat tak, aby minimalizoval kontakt s jinými osobami na pracovišti. Druhou povinností zaměstnance je sledovat svůj zdravotní stav zejména co do klinických příznaků onemocnění COVID-19. Pokud zaměstnanec tyto zpozoruje, je povinen bez prodlení přerušit výkon práce, oznámit tuto skutečnosti zaměstnavateli, opustit pracoviště a obrátit se na příslušného lékaře za účelem stanovení dalšího postupu.

Zaměstnancům poskytovatelů zdravotnicích a sociálních služeb, kteří měli rizikový kontakt, bylo dále mimořádným opatřením nařízeno, aby se každý den po dobu 5 dnů od tohoto kontaktu testoval antigenním testem a nejdříve za 5 dní od rizikového kontaktu podstoupil PCR test.

II.

Právní názor AK

 Výše popsaná pracovní karanténa představuje dle našeho názoru významný obrat oproti dosavadnímu přístupu k přítomnosti Sars-CoV-2 pozitivních zaměstnanců na pracovišti. Dosud byl ražen napříč všemi profesemi přístup, že pozitivně testovaní zaměstnanci nebo zaměstnanci prodělavší rizikový kontakt, nesmějí docházet na pracoviště.

Nyní tomu má být v případě zaměstnanců poskytovatelů zdravotních a sociálních služeb zcela jinak.

Nehledě na pozitivní test či rizikový kontakt by tito zaměstnanci, pokud by byli bezpříznakoví, museli přijít na pracoviště a vykonávat zde svou práci.

Po téměř dvou letech, kdy se jak bývalá, tak současná vláda úzkostlivě snažily veškeré pozitivně testované a ty, kteří měli rizikový kontakt, izolovat od zbytku společnosti, se jeví pracovní karantény jako zásadní změna.

Vláda, resp. Ministerstvo zdravotnictví, opatřením zavádějící pracovní karantény sleduje zajištění chodu zdravotnických a sociálních zařízení v případě, kdyby zde nebyl dostatek zaměstnanců, kteří nejsou pozitivně testovaní na přítomnost viru Sars-CoV-2, nebo zaměstnanců, kteří neměli rizikový kontakt.

Pracovní karantény je vhodné konfrontovat i z pohledu trestního práva.

Onemocnění COVID-19 bylo v březnu roku 2020 včleněno do nařízení vlády č. 453/2009 , kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, a patří tedy mezi nakažlivé lidské nemoci, jejichž rozšíření je podle § 152 a 153 trestního zákoníku trestným činem (odkaz zde). Obecně tedy platí, že pokud se zaměstnanec, který onemocní COVID-19 a je s tímto srozuměn nebo by s tím srozuměn měl být, dostaví na pracoviště a zde způsobí nebezpečí rozšíření tohoto onemocnění, se tento zaměstnanec dopustí trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci.

V první řadě je na místě zmínit v § 2 odst. 7 písm. a) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví je karanténa definována jako oddělení zdravé fyzické osoby, která byla ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, od osob ostatních. Oproti karanténnímu opatření stojí izolace, definovaná v § 64 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví, kterou se rozumí oddělení osoby nemocné. Ve výše popsaném případě však v případě pozitivního antigenního testu není osoba považována bez dalšího za nakaženou (antigenní test však dle Metodického pokynu pro krajské hygienické stanice a Hygienickou stanici hlavního města Prahy k nařizování karantény a izolace v souvislosti s onemocněním covid-19 s účinností od 17. ledna 2022 prokazuje nákazu). Takto pozitivně testované osobě není nařízena izolace, byť je osobou antigen-pozitivní a je jí tedy prokázána nákaza, a je jí nařízeno karanténní opatření, v rámci, kterého je jí umožněno vykonávat práci na pracovišti. Takové osobě by však dle metodického pokynu měla být nařízena izolace, jejíž porušení je trestným činem.

Pracovní karanténou tedy ministerstvo de facto zavádí okolnost vylučující protiprávnost, kterou určitým způsobem snímá trestní odpovědnost z osob, které jsou potenciálně schopné šířit onemocnění covid-19. Tato okolnost pak zřejmě spočívá v plnění povinností uložených hygienickou stanicí na základě mimořádného opatření vydaného Ministerstvem zdravotnictví. Na tomto místě je však zmínit, že trestní zákoník takovou okolnost vylučující protiprávnost nezná, a její zavedení Mimořádným opatřením je tedy přinejmenším problematické, byť je nutné zmínit, že výčet okolností vylučujících protiprávnost v trestním zákoníku není uzavřený.

Ministerstvo zdravotnictví, které se zaštiťuje tím, že toto opatření představuje krajní možnost, vystavuje osoby, kterým bude uložena pracovní karanténa riziku naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé nemoci, aniž by jakýmkoliv způsobem blíže definovalo, jakým způsobem z nich případnou trestní odpovědnost snímá.

Dále je skutečně k zamyšlení, jak by měla speciálně druhá sada opatření v praxi fungovat, jak tedy případně zamezí přenosu nákazy speciálně ve zdravotních a sociálních zařízeních, kde se vyskytuje právě ta skupina osob (ohrožené skupiny), která měla být historicky chráněna na úkor zbytku společnosti.

Tým AK Sudolská