Vážení,

v tomto článku se budeme zabývat následky covid-19 a krizových opatření, a to v odvětví cestovního ruchu.

Usnesení vlády č. 194 ze dne 12. března 2020  vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky nouzový stav.

V souvislosti s nouzovým stavem došlo k vydání dalších opatření. Jedním z nich bylo omezení volného pohybu osob. Došlo též k uzavření hranic a lidé, kteří měli zaplacené zájezdy do zahraničí museli řešit, jak získat své peníze zpět, případně museli žádat o změnu zájezdu.

Cestovní kanceláře se k situaci nestavěly příliš jednotně.

Podstatná byla skutečnost, zda cílová destinace zájezdu byla na seznamu zemí, kam byl stanoven zákaz vycestování, přičemž tento seznam zemí byl k dispozici na stránkách ministerstva zahraničí.

V případě, že váš zakoupený zájezd směřoval do těchto zemí, pak převážná část cestovních kanceláří byla ochotna poskytnout náhradu, v opačném případě nikoliv. To vše probíhalo na samém začátku fenoménu koronaviru.

Dnes je diskutovaným tématem spíše náhrada za neuskutečněný zájezd v podobě poukazu (voucheru), neboť dne 17. května 2020 došlo k ukončení nouzového stavu na území České republiky a k následnému uvolňování dosavadního režimu.

Vzhledem k současnému stavu trhu se zájezdy, který je téměř zcela paralyzován, přišla vláda ČR s návrhem ochranné doby pro cestovní kanceláře, a to vládním návrhem zákona ze dne 16. dubna 2020 č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 na odvětví cestovního ruchu, známým jako LEX VOUCHER.

Snahou zákona je dle důvodové zprávy zmírnit negativní ekonomické a sociální dopady napříč celou společností v souvislosti s koronavirem, a to s ohledem na sektor cestovního ruchu.

Zákon se vztahuje na zájezdy s termínem zahájení od 20. února 2020 do 31. srpna 2020.

Ochranná doba je doba, o kterou se odkládá vrácení plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd, jestliže tento peněžitý dluh vznikl pořadateli zájezdu v důsledku odstoupení od smlouvy o zájezdu podle § 2535 nebo § 2536 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. V rámci této ochranné doby bude vystaven pořadatelem zájezdu poukaz, který může být využit na poskytnutí zájezdu stejné nebo vyšší kvality u pořadatele, nebo pokud využit nebude, může dojít k vrácení peněz po konci ochranné doby. Tato ochranná doba pak počíná běžet dnem doručení poukazu na zájezd zákazníkovi a končí dnem 31. srpna 2021, neskončí-li však podle zákona dříve.

Pořadatel zájezdu, nejčastěji tedy cestovní kancelář, může využít ochrannou dobu, ale musí splnit určité předpoklady.

Zaprvé to musí písemně oznámit zákazníkovi a musí mu vystavit poukaz na zájezd nejméně v hodnotě zájezdu. Pokud cestovní kancelář přistoupí k tomuto postupu, pak není zákazník povinen dále plnit a poukaz bude vydán na zaplacené částky. Tento zájezd je pak platný po celou dobu trvání ochranné doby. Zákon dále demonstrativně stanoví, jaké jsou povinné náležitosti poukazu. Důležitá je však skutečnost, že zákazník může podle § 5 zákona odmítnout poukaz na zájezd, a to oznámením pořadateli (cestovní kanceláři) a současně s tím musí vrátit poukaz na zájezd. Je nutné zmínit, že toto ustanovení se netýká všech zákazníků bez rozdílu.

Právo odmítnout poukaz na zájezd má tak pouze ten zákazník, který splňuje podmínky uvedené v § 3 odst. 3 zákona. Jedná se především o sociálně znevýhodněné osoby (chráněnou skupinu obyvatel). Příkladem lze uvést osoby se zdravotním postižením, nebo osoby vedené v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, ale i těhotné ženy, osoby čerpající mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, případně osoby starší 65 let. U těchto zákazníků stačí pouze vrátit poukaz na zájezd a jednostranným prohlášením ukončit běh ochranné doby. Následně těmto zákazníkům opět vznikne nárok na vrácení plateb za původně zrušený zájezd v penězích. Cestovní kancelář tak musí vrátit zaplacenou částku do 14 dnů ode dne doručení odmítnutí.

Zákazník, který nesplňuje některou z výše zmíněných podmínek může žádat po pořadateli (cestovní kanceláři) náhradní zájezd a pokud pořadatel nenabídne zákazníkovi náhradní zájezd do 30 dnů ode dne žádosti o nabídku náhradního zájezdu, pak ochranná doba končí a cestovní kancelář je povinna plnit dle občanského zákoníku. Podstatné je taktéž ustanovení § 7 odst. 1 zákona, které zahrnuje právo zákazníka požadovat po pořadateli poukaz na zájezd, pokud v důsledku odstoupení od smlouvy ve smyslu § 2533 došlo k zaplacení odstupného, a to ve výši, která odpovídá hodnotě zaplaceného odstupného. Pořadatel je takový poukaz povinen zákazníkovi vydat do 14 dnů od žádosti zákazníka.

Zákon myslí i na uhrazené storno poplatky u zájezdů, které se mají uskutečnit v období od 20.2. – 31.8.2020. Zákazníci tak jsou oprávněni požádat cestovní kancelář o vystavení poukazu v hodnotě nejméně 10% uhrazených storno poplatků do 3 měsíců s platností poukazu nejméně 12 měsíců.

Zákazník tak může řešit několik možných situací:

I. Zákazník může odstoupit od smlouvy bez úhrady storno poplatků, a to v případě, že má spotřebitel (zákazník) namířeno do země postižené pandemií. Musí však v tomto místě postiženém pandemií, nebo v jeho bezprostředním okolí, nastat mimořádné okolnosti, které mají vliv na čerpání služeb či dopravu. Příkladem může být zařazení země mezi rizikové oblasti.

II. Zákazník však také může odstoupit od smlouvy, avšak s povinností uhradit storno poplatky. Tato situace se týká zájezdů, které se mají uskutečnit až na podzim. Odstoupení od smlouvy pak bude nutné posuzovat ve světle obchodních podmínek cestovní kanceláře. Ty většinou stanovují storno poplatek, který bude spotřebitel povinen uhradit. Storno poplatky mají povahu odškodnění cestovní kanceláře za dosud vynaložené náklady, které se s neuskutečněním zájezdu pojí. Lze však vycházet z toho, že pokud by pandemie koronaviru nadále trvala i během pozdějších zájezdů, pak by bylo možné odstoupit bez úhrady storno poplatků, jak bylo popsáno výše.

III. Zajímavá je taktéž situace, kdy zákazník již zaplatí zálohu, ale má obavy, zda se jeho zájezd uskuteční a zda má tedy zaplatit cenu zájezdu. Takovou situaci lze řešit skrze ustanovení § 1912 občanského zákoníku, které stanoví tzv. námitku nejistoty. Zákazník tak může namítat, že u cestovní kanceláře nastaly skutečnosti ohrožující její schopnosti plnit, a to i bez jejího zavinění. V tomto případě pak zákazník může odepřít plnění (zaplatit zbývající cenu zájezdu) a to do doby, než cestovní kancelář poskytne jistotu, že svůj závazek splní, a tedy zájezd se uskuteční. Tato obava však musí být důvodná a doporučujeme tento postup konzultovat s právníkem.

Otázka, zda má zákazník právo na peněžní náhradu za zrušený zájezd však leží taktéž v úpravě obsažené ve směrnicích EU, které jsou pro Českou republiku závazné.

Potíž s dosavadní právní úpravou po přijetí výše zmíněného zákona může být zejména v souvislosti s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/2302 o souborných cestovních službách. Stávající zákonná úprava dává zákazníkovi, ale i cestovní kanceláři, jako pořadateli zájezdu, možnost v některých případech od uzavřené smlouvy o zájezdu odstoupit. Cestovní kancelář má takové případy pro odstoupení omezené. Jedním z takových důvodů je existence nevyhnutelných a mimořádných okolností bránící pořadateli zájezdu v plnění ze smlouvy o zájezdu. Koronavirus, jakožto pandemie, jistě představuje takovou okolnost. Cestovní kancelář však musí vrátit všechny dosud uhrazené prostředky za zájezd. Nelze ani vyloučit, že i na tuto situaci by se mohlo vztahovat ustanovení § 2535 občanského zákoníku (odstoupení bez odstupného), zejména s odkazem na anglické znění implementované směrnice, která je ve vymezení důvodů pro odstoupení od smlouvy o zájezdu bez odstupného širší než český text směrnice občanského zákoníku. Lze ji tedy interpretovat tak, že nevyhnutelné a mimořádné okolnosti se mohou týkat i místa nastoupení cesty k zájezdu.

Vzhledem k existenci úpravy na úrovni Evropské unie, konkrétně výše uvedené směrnici, lze konstatovat, že zde došlo k porušení tzv. blokačního legislativního účinku směrnice, neboť Česká republika se rozhodla přijmout úpravu, která neposkytuje všem bez rozdílu možnost odmítnout poukaz na zájezd v rozporu s dikcí úpravy Evropské unie. Blokační legislativní účinek má působit jako prevence, aby státy nepřijímaly v národních právních řádech právní normy, které by byť jen mohly mařit výsledek zamýšlený směrnicemi. Vzhledem k tomu, že jsou naplněny podmínky pro možnost uplatňování náhrady škody po státu z hlediska vlastností směrnice, tedy 1) norma musí směřovat k založení práv jednotlivců 2) dostatečně závažné porušení směrnice 3) kauzální nexus, tedy přímá souvislost mezi ad 1) a ad 2, bylo by tak nad rámec tohoto článku možné uvažovat nad žalobou ve věci vzniklé škody České republiky u Soudního dvoru Evropské unie.

V kontextu všeho výše uvedeného lze konstatovat, že současná situace je těžká pro všechny zúčastněné a možná i spíše pro cestovní kanceláře a celkově cestovní ruch. Nabízí se tudíž uvažovat více o individuálním řešení vzniklé situace, než o soudních či jiných způsobech.

Tým AK Sudolská