17. srpna tohoto roku vydal Nejvyšší správní soud rozsudek, sp. zn. 6 As 207/2022, jímž zamítl kasační stížnost žalobce (dále také jako „stěžovatel“), který se narodil a je úředně evidován jako žena, avšak identifikuje se jako muž. Tento muž (Nejvyšší správní soud v rozhodnutí respektoval jeho identifikaci) požadoval u příslušných úřadů změnu jména a příjmení, změnu rodného čísla a změnu úředního pohlaví, v obou případech mu nebylo vyhověno z důvodu nepředložení potvrzení o ukončení léčby pro změnu pohlaví, jak vyžaduje zákon. Proti těmto rozhodnutím žalobce brojil žalobou u Městského soudu v Praze, posléze i prostřednictvím kasační stížnosti.

Změna pohlaví je v českém právním řádu upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) a to konkrétně v ustanovení § 29, jehož první odstavec stanoví: „Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to, že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb.“ Na toto do jisté míry obecné ustanovení navazuje jako lex specialis zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, který problematiku změny pohlaví upravuje v ustanoveních § 21-23. Druhý jmenovaný zákon již ale hovoří přímo o změně pohlaví transsexuálních pacientů, přičemž takovým pacientem se rozumí osoba, u níž je trvalý nesoulad mezi psychickým a tělesným pohlavím.

Zákonný požadavek chirurgického zákroku při současném znemožnění reprodukční funkce považoval stěžovatel za zásah do své lidské důstojnosti, soukromého a rodinného života a za porušení zákazu mučení. Poukázal také na skutečnost, že kompletní změna biologického pohlaví není možná. Současná právní úprava je podle stěžovatele neakceptovatelná, kdy ho nutí vybrat si mezi dvěma krajními řešeními, tj. zásahem do tělesné integrity a možností, že právně nikdy nedosáhne změny pohlaví. Toto ve svém důsledku znamená nelidské a ponižující zacházení. Stěžovatel poukázal také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva, podle kterého česká právní úprava porušuje fyzickou integritu osob, je v rozporu s lidskou důstojností a právem na ochranu zdraví podle článku 11 odst. 1 Evropské sociální charty. K podobným závěrům dospívají mj. i Výbor pro lidská práva či Světová zdravotnická organizace. Podle Nejvyššího správního soudu ale z článku 11 odst. 1 Evropské sociální charty neplynou jednotlivcům žádná konkrétní práva a tento článek nemá ani aplikační přednost před zákonem podle článku 10 Ústavy.

Podle Nejvyššího správního soudu byla obě rozhodnutí správních orgánů zákonná, kdy není v pravomoci správních orgánů posuzovat pohlaví žádajících osob ani přijímat jakékoliv závěry o tom, zda léčba byla či nebyla ukončena.

V rozsudku Nejvyšší správní soud podrobně zdůvodnil, proč nevyužil své možnosti podle článku 95 odst. 2 Ústavy, tedy nepředložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 29 OZ a § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách. Mezi hlavní argumenty patří skutečnost, že jak Nejvyšší správní soud, tak zejména Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi ústavností zmíněných ustanovení zabývaly a protiústavními je neshledaly.^/1/ Stěžovatel ani nevznesl nové argumenty, pro které by bylo třeba otázku ústavnosti zmíněných ustanovení znovu před Ústavním soudem otevírat. Důvodem nemůže být ani změna ve složení Ústavního soudu, kdy i v tomto případě platí pravidlo obsažené v článku 89 odst. 2 Ústavy, tj. vázanost všech osob a orgánů vykonatelnými nálezy Ústavního soudu.

Nejvyšší správní soud v rozsudku zdůraznil, že ke statusovým otázkám, kam se problematika změny pohlaví nepochybně řadí, by soudy měly přistupovat maximálně zdrženlivě a ponechat jejich řešení moci zákonodárné. Také neopomenul připomenout, že česká právní úprava chrání charakter veřejných zájmů, zejména v oblasti rodiny a rodičovství (dítě má matku – ženu a otce – muže). Mohlo by se tedy stát, že biologická žena (která by se právně stala mužem bez chirurgického zákroku znemožňujícího reprodukci) by mohla porodit potomka (jako muž) a přitom by se nemohla stát jeho matkou kvůli dikci ustanovení § 775 OZ. Tyto úvahu nejsou toliko hypotetické, jak dokazuje zahraniční soudní praxe – v tomto ohledu je třeba poukázat na rozsudek ve věci A.H. proti Německu či na rozsudek ve věci O.H. a G.H. proti Německu.

Nelze opomenout ani skutečnost, že stěžovatel správním orgánům ani soudům nepředložil žádné důkazy o tom, že se skutečně identifikuje jako transsexuální osoba. V případě, že by došlo ke zrušení příslušných ustanovení OZ a zákona o specifických zdravotních službách, musel by Nejvyšší správní soud i přes absenci důkazů kasační stížnosti vyhovět. To by ve svém důsledku znamenalo soudní prosazení výlučně subjektivního pojetí změny pohlaví jen na základě prohlášení dané osoby. Toto ale soudům zásadně nepřísluší a byla by tak nahrazována činnost zákonodárce jako demokraticky zvoleného zástupce lidu.

Z výše uvedeného a z rozhodovací praxe českých soudů vyplývá, že pokud by mělo dojít ke změně v problematice změny pohlaví transsexuálních osob (např. k zjednodušení celého procesu), musí se tak stát prostřednictvím řádného legislativního procesu, nikoli skrze rozhodnutí jakéhokoliv soudu.

Tým AK Sudolská.