Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. května 2023 konstatoval, že právo otce být u porodu je součástí práva na rodinný život podle článku 32 Listiny základních práv a svobod a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a požívá proto ústavní ochrany. Narození dítěte je podle soudu „velmi významným, ne-li dokonce tím nejvýznamnějším okamžikem rodinného života, jehož společné prožití je s to posílit vzájemná a společná pouta mezi matkou, otcem a dítětem.“ Není proto přípustné, aby právo matky, otce a dítěte být spolu v okamžiku porodu a v navazujících chvílích zůstalo mimo rámec ústavní ochrany.

Ústavní soud se tímto nálezem postavil na stranu stěžovatelů, kterým toto základní lidské právo bylo v době covidových opatření odňato, a uložil obecným soudům, aby opětovně posoudily zákonnost mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27.3.2020, prostřednictvím něhož byl nařízen plošný zákaz přítomnosti třetích osob, s určitými výjimkami, u porodu.

Některé rodiny se rozhodly bránit se vůči uvedenému omezení soudní cestou. V daném případě se Ústavní soud zabýval stížností navrhovatelů, matky, otce a dítěte, kteří se nejprve chtěli bránit prostředky správního soudnictví. Tehdejší právní úprava ale neumožňovala účinnou obranu proti již zrušenému mimořádnému opatření či brojit proti mimořádnému opatření zásahovou žalobou. Proto se rodina obrátila na civilní soudy a požadovala na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zaplacení částky ve výši 50 000 Kč pro každého ze stěžovatelů jako náhradu nemajetkové újmy. Obvodní soud pro Prahu 2 ale jejich žalobu zamítl s tím, že dané mimořádné opatření není rozhodnutím, a proto se nelze domáhat náhrady újmy na základě výše uvedeného zákona.

Odvolací soud, Městský soud v Praze, potvrdil rozsudek prvostupňového soudu. V odůvodnění uvedl, že nebyl splněn předpoklad odpovědnosti státu za vniklou újmu pro neexistenci nezákonného rozhodnutí, nadto jim nesvědčí ani aktivní věcná legitimace k podání žaloby, jelikož nebyli účastníky řízení, v němž bylo mimořádné opatření vydáno. Dále Městský soud uvedl, že „možnost otce být u porodu nepředstavuje základní právo“.

Ústavní soud oba uvedené rozsudky zrušil pro rozpor s článkem 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud označil výklad obecných soudů ohledně splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu za nepřípustný formalismus, který ve svém důsledku brání jednotlivci uplatnit právo na náhradu škody a představuje protiústavní projev svévolné aplikace podústavního práva. Právo na náhradu škody nevzniká pouze v případě nezákonného rozhodnutí, nýbrž i v případě nezákonného opatření obecné povahy, jak koresponduje se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud také zdůraznil, že právo na náhradu škody podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze podmiňovat vyčerpáním opravných prostředků, které by mohly vést ke zhoršení právního postavení jedince nebo které by nemohly vést k účinné nápravě.

Ústavní soud tedy shrnul, že jednotlivec, kterému vznikla újma, ať již majetková či nemajetková, v příčinné souvislosti s opatřením obecné povahy, má výjimečně nárok na náhradu škody i v případě, že dané opatření obecné povahy nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno.

Podle názoru Ústavního soudu má přítomnost třetí osoby, respektive otce, u porodu zásadní význam, a to jednak pro matku, která má ve složitých chvílích někoho, kdo ji podporuje (shodně potvrzeno Evropským soudem pro lidská práva), jednak pak pro samotné dítě, které může těžit z kontaktu s otcem např. v případech komplikovaných porodů.

Pokud tedy stát prostřednictvím mimořádného opatření omezil právo otců být přítomen u porodu, tedy základní lidské právo spadající do rozsahu práva na rodinný život podle článku 32 Listiny základních práv a svobod, je potřeba zkoumat, zda toto omezení v době pandemie bylo nepřípustné, resp. neústavní a tedy i nezákonné. K tomuto Ústavní soud upozornil na nutnost zohlednit materiální kritérium v podobě testu proporcionality, tedy jestli správní orgán při přijímání opatření obecné povahy nalezl rovnováhu mezi základními lidskými právy a veřejným statkem, tj. v konkrétním případě právem na rodinný život a ochranou veřejného zdraví. Soud tedy musí zkoumat, zda zásah do základního práva byl ústavně legitimní, opřený o zákonné cíle, činěn v nezbytně nutné míře, nejšetrnějším a nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Tyto musí být splněny kumulativně, jinak by byla založena nezákonnost opatření obecné povahy.

Na soudu prvního stupně, tj. na Obvodním soudu pro Prahu 2, nyní bude posoudit danou záležitost znovu, zejména jestli omezení práva být o porodu bylo proporcionální a tedy zákonné, popř. rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy rodičů a nezletilého dítěte.

Tým AK Sudolská