Ústavní soud nedávno zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení nově přijatého zákona o hazardních hrách. V něm sice nedal za pravdu argumentům navrhovatelů, dle kterých úprava koliduje s požadavky právního státu a zákazu cenzury, avšak zdůraznil nutnost ústavně konformní interpretace a aplikace daného zákona v budoucnu, ať už v samotném správním řízení o zápisu konkrétní internetové stránky na seznam nepovolených stránek, ukládání pokut poskytovatelům připojení k internetu za nezamezení přístupu k těmto stránkám či v případném následném přezkumu ze strany správních soudů. Právě tyto přezkumy mohou hrát v budoucnu velkou roli, jednou z kritice podrobených problémů je totiž právě silná neurčitost právní normy a absence definice jejich adresátů. Z textu zákona totiž není vůbec jasné, zda budou za poskytovatele internetového připojení považováni pouze operátoři typu T-mobile, O2 a Vodafone, zda půjde i o běžné restaurace a jiné podniky, které svým zákazníkům umožňují přístup k wi-fi či snad dokonce o každého jednotlivce, který někomu přes chytrý mobilní telefon vytvoří hotspot. Je (snad) nepředstavitelné, aby se stát snažil o poslední z řečených výkladů, je však dost dobře možné, že v důsledku nejasné (byť zdá se nikoliv protiústavní) právní úpravě ještě budou vznikat právní spory.