„Ústavní soud znovu připomíná, že čl. 17 Listiny chrání i kontroverzní projevy a sdělení, či přesněji řečeno projevy a sdělení, které aktuálně společnost, její větší, či menší část, její reprezentace či vláda za kontroverzní považuje.“

Takto se vyjádřil Ústavní soud v recentní nálezu I. ÚS 1933/24, o kterém s radostí referujeme.

Ústavní soud se v citovaném rozhodnutí znovu přihlásil ke své konstantní judikatuře zdůrazňující význam svobody projevu v demokratické společnosti, neboť bez svobodné diskuze – a to i o otázkách kontroverzních – nemůže demokracie efektivně fungovat. Jedním dechem je však třeba připomenout, že svoboda projevu není absolutní, když přímo Listina základních práv a svobod v čl. 17 odst. 4 předpokládá její omezení[1] , nicméně jakýkoli zásah do tohoto základního práva musí obstát v tzv. testu proporcionality.

Skutkové okolnosti kauzy

Na Ústavní soud se obrátil Stěžovatel, který od konce roku 2010 jako šéfredaktor vydával magazín Legalizace. Magazín se zaměřoval na pěstování konopí a účinky THC (tetrahydrokanabinolu). Některé články publikované v tomto magazínu dle orgánů činných v trestním řízení propagovaly konopí a THC způsobem, který mohl dle jejich názoru ve čtenářích vzbudit rozhodnutí užít je jako návykovou (nikoli léčebnou) látku. Tento názor přejaly i obecné soudy a proto byl stěžovatel rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Rozsudkem soudu prvého stupně byl stěžovatel odsouzen k podmínečnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Odvolací soud zmírnil uložený trest na peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč. Stěžovatel se obrátil na Nejvyšší soud, který jeho dovolání odmítl.

Odsouzený šéfredaktor proto podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu spojenou s návrhem na návrh na zrušení § 287 trestního zákoníku, který zakotvuje skutkovou podstatu trestného činu šíření toxikomanie, za jehož údajné porušení byl stěžovatel obecnými soudy pravomocně odsouzen.

Posouzení návrhu na zrušení § 287 trestního zákoníku:

Ústavní soud se prvořadě zabýval návrhem stěžovatele na zrušení ust. § 287 trestního zákoníku, kdy tento návrh vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný, když připomenul, že „před derogací právního předpisu musí mít vždy přednost jeho ústavně konformní“[2] a skutečnost, že „právní předpis není interpretován v souladu s ústavním pořádkem, není samo o sobě důvod pro jeho zrušení.“

Jinými slovy, neústavní aplikace předpisu nevede k závěru o neústavnosti předpisu samotného.

Věcné posouzení ústavní stížnosti:

K samotné ústavní stížnosti, tj. k návrhu stěžovatele na zrušení odsuzujících rozsudků, Ústavní soud připomenul četnou vlastní judikaturu, v rámci níž označuje svobodu projevu za „úhelný kámen demokratického státu“[3] respektive „konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce.“[4]

Jinými slovy, v rámci demokratické pluralitní společnosti se může každý vyjadřovat k věcem veřejným, když limity vymezuje pouze čl. 17 odst. 4 Listiny. Omezení daná pouze zákonem pak musí naplňovat legitimní cíle a projít testem proporcionality. Z hlediska ústavního práva přitom platí premisa, že kritika veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami je přípustná, ba dokonce mnohdy žádoucí, což je projevem demokratického principu, respektive účasti občanské společnosti na věcech veřejných. Takové projevy lze omezit zcela výjimečně, tj. v zájmu ochrany dalších hodnot, a teprve poté. je-li to v demokratické společnosti naprosto nezbytné.

Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že svoboda projevu není absolutní a neomezená, když platí, že všechna základní práva jsou rovnocenná a případný konflikt práv zaručených čl. 17 Listiny s jinými základními právy (či veřejnými zájmy) se musí řešit cestou testu proporcionality – tj. vzájemným vyvažováním proti sobě stojících základních práv.

Dále Ústavní soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva přilehavě zopakoval, že každý projev je třeba hodnotit striktně individuálně a v celkovém kontextu, v jakém byl daný projev učiněn.

Test proporcionality, jenž Ústavní soud používá při kolizi dvou či více chráněných subjektivních právech a zásazích do základních lidských práv a svobod, stojí na třech kritériích, jimiž jsou:

1. Vhodnost – Ústavní soud zkoumá, zda institut omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout stanovený cíl;
2. Potřebnost – Ústavní soud ověřuje, zdali by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod;
3. Přiměřenost – Ústavní soud porovnává závažnost obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů.

Vedle testu proporcionality se v judikatuře Ústavního soudu aplikuje rovněž tzv. test racionality, který namísto kritéria přiměřenosti sleduje legitimní cíl zásahu a aplikuje se výhradně na zjištění vhodnosti zásahu do hospodářských, sociálních a kulturních práv v kontextu čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.[5]

Ústavní soud dovodil, že obecné soudy nebyly při výčtu článků, jejichž publikací podle zjištění obecných soudů byla naplněna skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie, dostatečně důsledné.

Identifikace konkrétních článků, jejichž publikace z pohledu obecných soudů je nezákonná, je naprosto  nezbytná, což odpovídá výše uvedenému požadavku na individuální posouzení.  Podle Ústavního soudutotiž rozsudek šéfredaktora magazínu odsuzuje i za články, jejichž trestní postih z ústavního hlediska nelze akceptovat. Rozsudek totiž inklinuje k tomu, že i tyto projevy přispěly k naplnění skutkové podstaty trestného činu, byť ji třeba nenaplnily samy o sobě.

Ústavní soud dospěl k tomu, že trestní postih za některé články (kritizující kriminalizaci užívání konopí), které byly identifikovány jako naplňující skutkovou podstatu trestného činu neobstojí již v prvním kritériu – vhodnosti – neboť trestní postih není způsobilý dosáhnout legitimního cíle v podobě ochrany společnosti, když předmětné články v tomto směru „nepředstavují prakticky žádnou hrozbu – a není tak nutné proti nim jakkoli zakročovat.“

Ohledně trestního postihu za další články (shrnujících výsledky studií a hledisek vlivu látek v konopí na lidský organismus) Ústavní soud připustil, že může projít kritériem „vhodnosti (tyto články by mohly ve čtenářích vyvolat zájem například vyzkoušet při sportu kouření marihuany) i potřebnosti (na první pohled zde není jiné opatření, které by vedlo ke stejnému cíli jako aplikace § 287 trestního zákoníku), neobstojí však v poměřování v třetím kroku testu proporcionality.“– Je tomu tak z toho důvodu, že se problematice konopí věnují v širším kontextu, nikoliv pouze ve vztahu k psychoaktivním účinkům a nevyznívají pro ně vždy pozitivně, přičemž „nelze trestat jakoukoli pozitivní zmínku o konopí – takový postup by měl zmrazující účinek (chilling effect) na veřejnou diskuzi, do níž i drogová problematika (chtě nechtě) patří.“[6]

Současně se Ústavní soud důrazně distancoval od postupu obecných soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení, když tyto z celého obsahu magazínu, v rámci něhož stěžovatel publikoval, vydělily „jen ty texty, které (byť ve svém souhrnu) naplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie.“,jelikož sitotiž nelze „na jednu stranu z publikační činnosti stěžovatele jako celku vybrat jen „závadné“ články, a poté, co stěžovatel namítá, že jsou mezi nimi i takové, které nemohou být považovány za trestné, tvrdit, že jeho jednání bylo posuzováno jako jeden celek.“

Jinými slovy Ústavní soud v nálezu dospěl v daném případě k tomu, že trestní postih článků obsahujících kritiku trestní politiky státu ve vztahu ke konopí, článků věnujících se účinkům konopí na lidský organismus (v ohledu širším než jen psychoaktivní působení) a návodů na výrobu různých léčivých přípravků z konopí nelze považovat za přiměřené omezení, v důsledku čehož byla porušena stěžovatelova svobodu projevu a právo rozšiřovat informace dle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny.

S ohledem na zásadní význam svobody projevu nelze akceptovat, aby, byť i menší část jinak rozsáhlého výroku odsuzujícího rozsudku, kriminalizovala ústavně chráněný výkon těchto základních politických práv.

Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a odvolacího soudu, pročež rozhodnutí soudu prvého stupně mj. vzhledem k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů ponechal v platnosti.

Tým AK Sudolská

---

[1] Čl. 17 odst. 4 Listiny: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

[2] Bod č. 14 nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 1933/24.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11.

[5] Čl. 41 odst. 1 Listiny: „Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“

[6] Bod č. 48 nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 1933/24.

Další články