Windfall tax – daň z úspěchu?

Ministerstvo financí na začátku měsíce října, konkrétně dne 6. října 2022 informovalo prostřednictvím Ministra Stanjury o záměru prosadit návrh zákona zavádějící tzv. windfall tax, tedy daň z neočekávaných zisků. Učinilo tak na základě pravidel stanovených Evropskou unií, konkrétně nařízení Evropské komise.

Zvláštní daň má fungovat jako 60 % daňová přirážka aplikovaná na nadměrný zisk konkrétních firem, stanovený jako rozdíl mezi základem daně a průměrem nákladů základu daně za poslední čtyři roky navýšeným o 20 procent.

Teprve dne 21. října 2022 došlo k oficiálnímu zveřejnění paragrafovaného znění navrhované novely zákona o daních z příjmů, nicméně ke dni 26. října 2022 již prošel návrh daně z neočekávaných zisků druhým čtením v legislativním procesu v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, a třetí čtení by mělo proběhnout již 4. listopadu 2022. S ohledem na dosavadní velice rychlý postup přinášíme stručnou právní analýzu navrhované daně.

Sektorová daň

Bez ohledu na užitý název se jedná o skrytou sektorovou daň, zavádějící speciální zdanění. Vztahovat by se měla na mimořádně ziskové společnosti z oblasti výroby a obchodu s energiemi, bankovnictví, petroolejářství a těžby fosilních paliv.

Logika mimořádné daně tkví v myšlence, že daňové subjekty ke zvýšeným ziskům přišly náhodou, či dokonce neoprávněně. Představený návrh však neoddiskutovatelně připomíná trest za podnikání subjektů v určitém odvětví, resp. dokonce daň z úspěchu. Představený návrh totiž implikuje, že nově zdaněné společnosti nepřišly ke zvýšeným příjmů v návaznosti na předchozí správná obchodní rozhodnutí, či vyvážení obchodní rizik, ale přišly k nim jakousi náhodou.

Sektory, na které je nově vzniknuvší daňová povinnost uvalena, jsou sice volbou logickou, nicméně otevírá pole působnosti budoucím vládám si libovolně zvolit jakýkoliv toho času finančně výnosný sektor, a odvést z něj zisky, lhostejno jakého původu.

Předvídatelnost daňového systému

Spravedlivé a efektivní nastavení daňového systému jistě není triviální otázkou, nyní představovaný návrh daně z mimořádných příjmů však vyznívá spíše jako ideologický boj se subjekty konkrétních odvětví, než jako strukturovaná snaha o zajištění nových příjmů nyní skomírajícího státního rozpočtu.

Princip daňového práva tkví, mimo jiné, v tradiční římskoprávní zásadě nullum tributum sine lege, která krom toho, že je imanentní právní zásadou, má svůj odraz taktéž v čl. 11 odst. 5 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále též „Listina“). Tato formální  výhrada zákona by byla návrhem zákona předloženým Ministerstvem financí v případě jeho přijetí zřejmě naplněna, neboť bez dalšího se bude jednat o zákon.

Jakožto návrh toliko zákona by se nicméně měl návrh tzv. windfall tax řídit takzvaným principem předvídatelnosti, jakožto jednoho ze základních principů právního státu, jež ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje taktéž Ústavní soud.[1]

Nyní navrhovaná novela zákona, bez ohledu na motivaci zákonodárce, princip předvídatelnosti zásadně prolamuje. Adresáti nově projednávané daně se mohou totiž jen těžko vyhnout pocitu, že nynější zákonodárce vytváří nebezpečnou praxí, podle které může být daň z nadměrných zisků uvalena na jakýkoliv sektor v situaci, kdy bude jakákoliv budoucí vláda potřebovat sanovat nedostatky státního rozpočtu. Jinými slovy, takováto aplikace daně ve své podstatě znamená, že stát může „rybařit“ po nových rozpočtových zdrojích kdykoliv, kdy předpokládané daňové výnosy nestačí na sanaci rozpočtu, namísto toho, aby se snažil o zachování rozpočtové odpovědnosti apriori a bez zásahu do spravedlivého očekávání soukromého a podnikatelského sektoru.

Podnikatelskému prostředí a obecně hospodářskému systému jakéhokoliv státu na světe totiž může a spravedlivě též musí být lhostejno, jaké politické výkyvy v tom kterém státě existují, neboť opačný přístup by musel od České republiky odrazovat jakékoliv investice, nebo kapitálové přílivy, které by přesahovaly svojí dlouhodobostí jedno volební období.

Výpočetní základ a retroaktivita

Stranou není možno ponechat ani skutečnost, že účinnost nové daně má být nastavena na roky 2023 až 2025, přičemž výpočetní základ tvoří poslední čtyři roky tomuto období předcházející.

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že poslední čtyři roky byly (nejen pro tato) období z celé plejády důvodů všechno, jen ne běžná období, ve druhé řadě je však zřejmé, že posunutá účinnost dává daňovým subjektům zásadní možnost důkladné přípravy účetních závěrek a využití nákladových položek ke snížení výpočtových základů nové daně.

Přestože daň míří na jakýkoliv „mimořádný“, neřku-li až bezdůvodný zisk firem, problematická je i skutečnost, že pouhé nominální porovnání zisků předchozích a budoucích pomíjí dvě základní věci. První skutečnost je ta, že celé řadě nově zdaňovaných firem mohly zisky růst bez ohledu na jakoukoliv mimořádnou situaci (autor nutně netvrdí, že tomu tak musí být, ale zákon takovou možnost vůbec nepřipouští), a tedy dopadá i na ty zisky, které by byly „zcela zasloužené“ a tedy všechno jen ne mimořádné. Druhým problémem daňového nastavení navrhované windfall tax je skutečnost, že návrh zákona při výpočtu základu daně žádným způsobem nepracuje s zvýšením zisků o inflaci, která způsobuje, že zvýšení některých zisků je pouze nominální. Pojem „inflace“ se kupříkladu v důvodové zprávě zákona neobjevuje ani jednou.

V konečném důsledku je tak nově avizovaná daň nejen nesmírně problematická s ohledem na její nastavení, ale zjevně dává prostor daňovým subjektům optimalizovat své zisky tak, aby se mimořádné dani efektivně vyhnuly.

Se značnou mírou skepse bylo pak nutné pozorovat některé výroky v legislativním procesu vznesené, kdy některým zákonodárcům zjevně nedělalo problém zdaňovat zisky i zpětně. Od těchto návrhů bylo sice v konečném důsledku upuštěno, nicméně již to, že se ve veřejném prostoru relativně bez většího odporu objevily taktéž vypovídá o laxním přístupu zákonodárce k principům daňového práva a práva vůbec.

Závěr

Návrh tzv. windfall tax je pochopitelnou snahou sanovat státní rozpočet z míst kde „je co brát“. Zároveň však vytváří nesmírně nebezpečnou praxi do budoucna, neboť legitimizuje zdanění libovolného sektoru v případě, že jiné rozpočtové zdroje libovolné vlády takříkajíc vyschnou. Snadno zpochybnitelným je taktéž neochvějný postoj vlády, která je přesvědčená o tom, že mimořádná daň dopadne pouze na daňové subjekty které daň formálně odvádí, zatímco nepředstavila jediný mechanismus, který by předešel tomu, že ji nakonec zaplatí někdo úplně jiný, který je na daných odvětvích přímo závislý.

Windfall tax ve výši 60 % daňové přirážky by dle současného návrhu měla platit od 1.1.2023 po dobu 3 let, tedy od 2023 do 2025. Ministerstvo financí očekává výnos do státního rozpočtu z windfall tax ve výši cca 85 miliard Kč.

[1] k tomu viz kupř. Nález Ústavního soudu I. ÚS 420/09 ze dne 3. 6. 2009